May 24, 2022No Comments

Konec prvního roku

I když mi připadá, jakoby to bylo včera, kdy jsem přijel do Kostariky, můj první rok na UWC skončil a přestože jsem si myslel, že už znám UWC a že už mě nemůže moc překvapit, konec roku byl velice magický a plný krásných překvapení.

Většina překvapení přišla v podobě passdownů. Passdown je něco, co se dědí z generace na generaci a většinou je to objekt, ale může to být taky jenom verbální předání nějaké role. Já jsem dostal mnoho passdownů. Dostal jsem “Ceiling Passdown” což je obraz, který se předává vždycky někomu, kdo má umělecké sklony a musí se přilepit nebo přibít na strop. Pak jsem dostal další obraz, který se předává lidem, kteří velmi oceňují femininitu. A v neposlední řadě jsem dostal passdown “Mamá Ginger”, který mi předala předchozí Mamá Ginger (kterou jsem mimochodem jmenoval já Mamá Ginger). A to znamená, že budu mít mnoho zodpovědnosti s udržováním zrzavé rodiny (na kampusu vznikají různé “rodiny”, které jsou v podstatě skupinky lidí, které sdílí něco společného, většinou kulturu, a každá rodina má svoje Mamá a Papá)

Passdowny se mi moc líbí a myslím si, že dávají krásnou hloubku kultuře, kterou máme na UWC Costa Rica. Všechny passdowny, co jsem dostal byly krásné a můžu si jen představovat, kolik různých passdownů existuje na kampusu.

Škola byla zakončena graduací druháků a to byl taky překrásný zážitek, který mi dal perspektivu na moji UWC cestu. Od toho dne také začalo loučení se s druháky i se spolužáky a mnoho lidí uronilo mnoho slz.

Konec roku byl tedy hořko-sladko-kyselý, ale rozhodně krásný. Všichni jsme v uričitém slova smyslu mleli z posledního, ale zase jsme měli spoustu hezkých momentů. Je to jako by skončila jedna kapitola jednoho velikého příběhu.

February 1, 2022No Comments

Dobrodružství z UWC Costa Rica: Vojtěch Kubala (Costa Rica ’23)

Uplynulý víkend jsme všichni prváci a pár vedoucích druháků absolvovali dvoudenní adapťák, jehož cílem bylo navzájem se poznat a trochu si odpočinout od akademické stránky UWC. Pro mě to byl jeden z nejlepších a nejvlivnějších zážitků z UWC. Hráli jsme různé hry pro budování kolektivu a rozhodně to nebyl ten typ sdružovacích her, kde se lidé sdružují z nudy. Klouzali jsme se na tobogánu, houpali na laně, skákali do bazénu, lezli skrz síť, lezli po pneumatikách a všechno to s důrazem na spolupráci. Nejdrsnější bylo plazení se bahnem pod provázkem a přestože všechny aktivity a výzvy byly založeny na dobrovolnosti, naprostá většina se zapojila.  Večer jsme se rozdělili podle světových regionů a měli jsme za úkol vytvořit představení, písničku nebo prezentaci, která odpoví na otázky "Co si o našem regionu myslí svět?" a "Co chceme, aby o našem regionu svět věděl?" To mě obohatilo hodně, protože jsem měl příležitost poslouchat spoustu lidí, jak mluví o své kultuře a jak bourají různé stereotypy. Každopádně pro mě asi nejhezčí aktivitou byla "candle night" (noc svíček), která spočívá v tom, že se ve zhasnuté místnosti vytvoří kruh ze svíček, který slouží jako bezpečný prostor, kde kdokoli může sdělit své myšlenky, obavy, zkušenosti, očekávání, zklamání a zkrátka a prostě cokoli, co chce vynést na světlo. Vše, co se tam řekne se nesmí bez souhlasu toho, co to řekl, roznášet dál. To mi pomohlo hlavně v tom, že jsem zjistil, že hodně obav a zkušeností sdílí mnoho z nás, což mi dodalo pocit klidu a sebevědomí, že nás v tom je více. Celý adapťák mi pomohl uvědomovat si svoji vnitřní hodnotu a poznávat pro mě nepoznané zákoutí lidskosti. Na to se chci také zaměřit více v tomto pololetí a pravděpodobně i v příštím roce, protože UWC je na to úžasné a je to asi hlavní důvod, proč jsem se na UWC hlásil. 

Pura Vida

January 27, 2022No Comments

Vánoční dárek pro jednu českou školu z UWC Mahindra: Ben Puškáš (Mahindra’22)

Když jsem se tento rok vrátil na Vánoce z Indie domů do Česka, mladší brácha mi řekl, že už je konečně na čase, abychom dali našim rodičům něco pod strom, když už je nám 15 a 18. Jako dva malí haranti, co rádi nesouhlasí se staršími a co se plácají do čela nad konzervativními názory, jsme naší mamce koupili knihu “Všechny barvy duhy”. (Je to sbírka povídek od 11 českých autorů zabývající se homosexualitou, bisexualitou, binary i nonbinary transgender identitami a dokonce asexuálními a aromantickými lidmi)

Ještě než jsem odjel, jsme si první povídku přečetli všichni společně v posteli před spaním a povídali si o ní, což bylo moc super samo o sobě. Když jsem se pak ale vrátil do Indie, mamka mi oznámila, že jednu z povídek četla se svými studenty v hodině literatury na škole, kde učí češtinu a němčinu. To mi udělalo obrovskou radost, protože mi to připomnělo hodiny s mým učitelem literatury na škole UWC v Indii, které na mě v poslední době měli obrovský vliv. Studenti byli aktivní a měli spoustu otázek během vyučování. Některé zajímalo, kde se dá kniha koupit a pár si ji půjčí, aby si ji mohli přečíst.

Proč tohle sdílím? Myslím si, že český vzdělávací systém je v tomhle celkem pozadu. V hodinách literatury se nečtou knihy zabývající se lokální politickou problematikou dnešní doby jako je gender, (a)romance a (a)sexualita. Hodně lidem dochází, že tento přístup není ten nejlepší, ale skoro nikdo, až na pár jedinců, s tím nic moc nedělá. Tímto příspěvkem chci ale sdělit všem, co tohle čtou, že a) Vánoční dárky mohou mít velký dopad, b) Pomocí komunikace s našimi blízkými, kteří pracují ve školství, můžeme konzervativní vzdělávací systém postupně zlepšit. Tato iniciativa pak může pomoci tak například queer lidem s přijetím své identity v této náročné době, c) Jsem moc hrdý na moji mamku a na mého učitele literatury na UWC, že dělají něco pro dobrou věc. d) Mám konečně pocit, že moje vzdělání má pozitivní vliv na mě a moji komunitu a rodnou zem. (I když teď dost přeháním)

Mám tě rád mami ❤️

January 13, 2022No Comments

První dojmy: Amy Benmissi – UWC Atlantic College

Už je to nějakou dobu co jsem přicestovala na UWC Atlantic College ve Walesu. Už při příjezdu nás přivítal bouřlivý jásot členů naší koleje, která se měla stát na příští dva roky naším domovem. Chvíli mi trvalo než jsem se po celém kampusu zorientovala. Naše škola sídlí ve středověkém hradě, proto se tomu přezdívá “Hippie Hogwarts”.  Například jídelna, chodby nebo školní nádvoří opravdu připomínají kouzelnický svět Harryho Pottera. Někdy je ve třídách pěkná kosa, kvůli těm kamenným stěnám, ale po čase jsme si všichni zvykli.

Také jsem chvíli bojovala s angličtinou, ale po pár dnech si to všechno nějakým způsobem sedlo, a také mi došlo, že nejsem jediná kdo nemá angličtinu jako rodný jazyk. Chápání a porozumění proto bylo na místě.

Co se týče akademické stránky, začátky byli trochu náročnější, fakt to byla celkem fuška, ale posledních pár týdnů jsem konečně začínala IB programu přicházet na kloub. Zvolila jsem si předměty, které mě opravdu baví, stejně tak moje CAS. To kam mě můj akademický život povede dál je přesto stále ve hvězdách. 

Soužití s tolika kulturami není vždycky jednoduché, ale už teď vím že jsem tu našla přátele na celý život. Jsou tu úžasní lidé a vím že nikdy nejsem na nic sama. Trávím s přáteli více času než kdy dřív, a na kampusu snad není člověk se kterým by jste se aspoň na chvilku nedostali do krátké konverzace. 

Už za prvních pár týdnů u nás proběhlo spoustu naprosto skvělých událostí. Měli jsme například Black Focus Week, QueerCon a Percentage na oslavu queer lidí a nebo UWC day. To je den kdy každá národní skupina představuje to na co jsou ve své kultuře pyšní. Ještě nás toho spoustu čeká a nemůžu se toho dočkat!

Každý den tady je pro mě požehnání, a jsem za to nesmírně vděčná. 

November 4, 2021No Comments

První dojmy: Tereza Štočková – UWC Mostar

Ahoj, zdravím z Mostaru!

Přicestovala jsem přibližně před dvěma měsíci, nadšená a zvědavá, kam se to vůbec ženu. Hned po příjezdu mne přivítali, vynesli jsme kufry na pokoj a šli objevovat město. Z prvního týdne jsem zavítala do starého města bezmála čtyřikrát. Seděli jsme pod tím ikonickým mostem, jehož obrázků je plný internet, seznamovali se a šli na výlet do hor. 

Máme opravdu nabitý program – nikdy se vám nestane, že byste neměli co dělat, protože kromě výuky a CASes probíhají různé akce, jako například UWC Day nebo Project Week, a okolo se pohybuje spousta iniciativních studentů připravených vařit, jít ven, dívat se na film, nebo si povídat.

Co se školy týče, mile mě překvapil přístup učitelů. Bavíme se často i o každodenních věcech, učitelé jsou vždy ochotní nám pomoct, oslovujeme se navzájem jmény a hodiny se často převrhnou v diskusi, takže jsme aktivní a odneseme si z nich mnohem víc, než kdybychom jen seděli a nemohli se zapojit.

October 23, 2021No Comments

První dojmy: Vojtěch Kubala – UWC Costa Rica

Mimo moje narozeniny jsme na kampusu slavili také den nezávislosti a UWC den, kdy se většina lidí oblékla do národních kostýmů a nebo do oblečení, které nějak reprezentuje jejich zemi a všichni se navzájem fotí a mají legraci. Ačkoli by si asi většina lidí tady přála slavit každý den, akademická stránka UWC se tu začíná projevovat čím dál výrazněji svou časovou a energetickou náročností. Stejně si ale myslím, že tu zábava převažuje nad dřinou. Třeba dneska jsme jeli s naší rezidencí na bazén, kde jsme měli plno legrace a naše patro vyhrálo pizzu v mezipaterní soutěži. Nakonec nesmím zapomenout zmínit, že místní zvěř mi stále ukazuje, kde je moje místo v hierarchii tvorů žijících na kampusu. Veverka na poslední fotce po mně při obědě sebevědomě házela s nevídanou přesností skořápky od oříšků a mám pocit, že příště by se mohla rozhodnout po mně házet třeba celé oříšky nebo větvičky nebo i kamení, když bude mít hodně laškovnou náladu. Každopádně ji mám rád, ať už se rozhodne po mně házet cokoli. Je to součást mojí UWC experience.

October 18, 2021No Comments

První dojmy: Anna Machová – UWC Adriatic

Je to už měsíc a kousek ode dne, kdy jsem nastoupila na UWC Adriatic. Mám za sebou 4 týdny učení, které je tu dost jiné než na co jsem byla zvyklá v ČR, ale zatím to zvládám a to, že je to náročnější vnímám jako výzvu a velmi pozitivní věc, která mě posune dál. Už jsme si vybrali všechny 3 CAS aktivity, z nichž lezení, které jsem si zvolila jako core physical activity, už začalo a to velmi intenzivně. Tento týden nám také začnou kreativní aktivity, tou mojí bude knitting, což byla moje druhá volba hned po sboru, který se ale bohužel neotevřel kvůli nedostatku zájemců. Moc se na knitting těším, protože doufám, že se to naučím a budu schopna něco vytvořit. Na zprávu o tom, jaká bude naše dobrovolnická aktivita ještě čekáme. Moje první volba byl animal shelter, ale vím, že to tak mělo hodně lidí, takže je dost velká pravděpodobnost, že to na mě nevyjde.

Jinak jsou tu úžasní lidé, krásné prostředí, dobré jídlo v Mense (i když si na něj hodně lidí stěžuje, já to mám ráda 😃) a koupání v moři o víkendech, a když se to poštěstí a je hezky a čas, tak i přes týden, je prostě dokonalost. 

Abych to shrnula, je to tady krásné, naprosto to splnilo a spíše i předčilo moje očekávání a já jsem nesmírně šťastná a vděčná, že jsem dostala šanci tu být. Děkuji.

January 4, 2017Comments are off for this post.

První dojmy z UWC v Maastrichtu

V rychlosti jsme si zabalily posledních pár triček, vytiskly letenky a hurá na letiště.

Loučení bylo těžké, ale naše očekávání ještě větší. Hned první den na nás všichni druháci čekali u brány kampusu a vítali nás velkým potleskem. Už v tento moment jsme byly vítany jako noví členové UWC rodiny.
První týden jsme byly pořádně v šoku, nikdy před tím jsme neviděly a netrávily čas s tolika rozdílnými lidmi. Každá konverzace začínala stejně - „What is your name?” a „Where are you from?” Za chvilku jsme ale pochopily, že takhle si nikoho pamatovat nebudeme. Tak jsme změnily téma a začaly objevovat tu spoustu úžasných osobností a charakterů. Bylo to fascinující a zároveň velmi vyčerpávající. Když už jsme měly pocit, že jsme toho intenzivního socializování a poznávání nových a nových obličejů zcela přesycené, začala nám škola.
Se začátkem školy šly všechny UWC zážitky trochu stranou. Angličtina byla pěkná fuška a k tomu ta hromada úkolů... Naštěstí na UWC škola není jen o učení, ale i o mimoškolních aktivitách, které nás nutí soustředit se i na neakademické věci. Méme jednou týdně aktivitu sportovní, jednou kreativní a dvakrát týdně dobrovolnictví.

První týdny byly velmi těžké. Potom jsme pomalu ale jistě začaly chápat, jak moc si všech těch lidí kolem nás vážíme, jak už nejsou jen našimi přáteli, ale i naší druhou rodinou, jak moc nás tohle místo učí a jak už bychom se nemohly vrátit domů, protože náš druhý domov je tady.
Jediným problémem zůstává, že máme kolem budovy spoustu divokých kachen, které jsou pěkně útočné a nebojí se lidí :-D.

Obě dvě snad ani nezapomeneme mluvit česky, protože máme Češtinu jako samostudijní předmět, i přesto, že tu angličtinu do češtiny trochu patláme už teď.
Holanďané jsou moc milí lidé a všichni mluví perfektně anglicky. Maastricht je velmi staré a krásné město, kam rády chodíme do kavárny na horké vafle s čokoládou nebo nakupovat, když Eliška vaří.
Přejeme hodně štěstí a odvahy všem účastníkům nadcházejícího výběrového řízení UWC. Stojí to za to! ☺

December 27, 2016Comments are off for this post.

Jeden den na UWC v Hongkongu

Studium na Li Po Chun UWC v Hongkongu by se dalo docela dobře ilustrovat i na jediném dni. Například dnes - vstanu stále unavená po včerejším pochodování v Hong Kong Pride Parade a plná zážitků z kulturního večera Asia-Pacific, kde jsme mimo jiné měli možnost vidět, jak naši spolužáci předvádí korejské drama nebo maorský tanec Haka, a jíst jeden tchajwanský desert za druhým. Po snídani chvíli pracuji na svých reflexích shrnující vše, co jsem dělala ve svých mimoškolních aktivitách - volejbalu a monitorování korálů. V posledně jmenovaném patřím do týmu, který se potápí v Hongkongu a sbírá data týkající se druhů ryb, bezobratlých mořských živočichů a stavu korálů. A ač se to dá shrnout v jedné větě, stále se tak úplně nedá popsat hodnota, kterou pro mě tato aktivita představuje - nejenom si člověk uvědomí krásu podmořského života, když se na Filipínách, kam jsme jeli v únoru, ocitne na dva metry od mořského hada, ale také si uvědomí smutnou realitu korálů, kteří jsou (především ve znečištěném Hongkongu) vystaveni (ano, oni, ne ony, koráli jsou zvířata, na což se často zapomíná) blednutí, poničení či snědení živočichy, kteří se rozmnožili neudržitelným rybolovem. Po ohlédnutí se za pár posledními měsíci v těchto aktivitách chvíli pracuji na své prezentaci na angličtinu-jazyk a literaturu, která analyzuje satirické video týkající se tématu policejní brutality a etnického profilování v USA, což vlastně docela dobře nastiňuje typy témat, kterými se v angličtině zabýváme. Krátce na to začnu se svými dvěma kamarádkami plánovat dnešní první adventní večer na kampusu, kde kromě zapálení první svíčky budeme sdílet nejenom vánoční tradice, ale i tradice z různých zimních oslav z celého světa, okořeněné jezením izraelských palačinek.

A takhle nějak UWC vypadá- je plné akce, je multikulturní, vzrušující, plné výzev a naprosto úžasně unavující. A to stále. Zároveň to ale má i své nevýhody- zatímco píši tento článek, neustále nervózně tikám pohledem k hodinám na stole, protože mám zhruba pět minut ho dopsat, než zase někam musím běžet. Když obdržím zprávu, jestli bych se mohla podělit o své zážitky formou napsání blogového článku, mírně znervózním, protože je to více než rok a půl, co jsem naposledy napsala článek či cokoli delšího a formálního v češtině. Po každém skypování s rodinou se těším více a více na moment, kdy je zase sevřu v náručí, a po každé debatě, kdy je jakákoliv má vlastnost připisována všem deseti a půl milionům lidí, kteří se mnou sdílejí zemi, si přeji, abych zase byla mezi lidmi, kteří rozumí, že věci, které dělám, dělám proto, že jsem to já, a ne jako projev své národní identity.

Ale přes všechny výhody či nevýhody, radostné momenty či stýskání, UWC je stále něčím, co mě v mém životě zatím ovlivnilo nejvíce (a to v pozitivním slova smyslu). Však je také nemožné, aby to všechno- lidé z různých koutů světa a s různými náhledy na život, UWC mise a IB vzdělávací systém, vášnivé debaty i o něčem tak malém jako chuti sladkých brambor, které zde studenti mívají dennodenně, a ocenění malých i velkých věcí doma i zde- nenechalo žádnou stopu na tom, jaký jsem jako člověk. A tudíž jsem UWC neskutečně vděčná nejenom za tu možnost strávit dva úžasné roky v Hongkongu a získat sebevědomí na budoucí přihlášení se na zahraniční univerzity, ale hlavně za to neskutečné myšlenkové a osobnostní obohacení.

December 14, 2015No Comments

Studium v Arménii není brnkačka

studium v Armenii neni brnkacka
Jaké to je studovat na UWC? Přečtěte si rozhovor z Lidových novin s naším studentem na UWC v Arménii Aldinem.