V rychlosti jsme si zabalily posledních pár triček, vytiskly letenky a hurá na letiště.

Loučení bylo těžké, ale naše očekávání ještě větší. Hned první den na nás všichni druháci čekali u brány kampusu a vítali nás velkým potleskem. Už v tento moment jsme byly vítany jako noví členové UWC rodiny.
První týden jsme byly pořádně v šoku, nikdy před tím jsme neviděly a netrávily čas s tolika rozdílnými lidmi. Každá konverzace začínala stejně - „What is your name?” a „Where are you from?” Za chvilku jsme ale pochopily, že takhle si nikoho pamatovat nebudeme. Tak jsme změnily téma a začaly objevovat tu spoustu úžasných osobností a charakterů. Bylo to fascinující a zároveň velmi vyčerpávající. Když už jsme měly pocit, že jsme toho intenzivního socializování a poznávání nových a nových obličejů zcela přesycené, začala nám škola.
Se začátkem školy šly všechny UWC zážitky trochu stranou. Angličtina byla pěkná fuška a k tomu ta hromada úkolů... Naštěstí na UWC škola není jen o učení, ale i o mimoškolních aktivitách, které nás nutí soustředit se i na neakademické věci. Méme jednou týdně aktivitu sportovní, jednou kreativní a dvakrát týdně dobrovolnictví.

První týdny byly velmi těžké. Potom jsme pomalu ale jistě začaly chápat, jak moc si všech těch lidí kolem nás vážíme, jak už nejsou jen našimi přáteli, ale i naší druhou rodinou, jak moc nás tohle místo učí a jak už bychom se nemohly vrátit domů, protože náš druhý domov je tady.
Jediným problémem zůstává, že máme kolem budovy spoustu divokých kachen, které jsou pěkně útočné a nebojí se lidí :-D.

Obě dvě snad ani nezapomeneme mluvit česky, protože máme Češtinu jako samostudijní předmět, i přesto, že tu angličtinu do češtiny trochu patláme už teď.
Holanďané jsou moc milí lidé a všichni mluví perfektně anglicky. Maastricht je velmi staré a krásné město, kam rády chodíme do kavárny na horké vafle s čokoládou nebo nakupovat, když Eliška vaří.
Přejeme hodně štěstí a odvahy všem účastníkům nadcházejícího výběrového řízení UWC. Stojí to za to! ☺