January 4, 2017 — Comments are off for this post.

První dojmy z UWC v Maastrichtu

V rychlosti jsme si zabalily posledních pár triček, vytiskly letenky a hurá na letiště.

Loučení bylo těžké, ale naše očekávání ještě větší. Hned první den na nás všichni druháci čekali u brány kampusu a vítali nás velkým potleskem. Už v tento moment jsme byly vítany jako noví členové UWC rodiny.
První týden jsme byly pořádně v šoku, nikdy před tím jsme neviděly a netrávily čas s tolika rozdílnými lidmi. Každá konverzace začínala stejně - „What is your name?” a „Where are you from?” Za chvilku jsme ale pochopily, že takhle si nikoho pamatovat nebudeme. Tak jsme změnily téma a začaly objevovat tu spoustu úžasných osobností a charakterů. Bylo to fascinující a zároveň velmi vyčerpávající. Když už jsme měly pocit, že jsme toho intenzivního socializování a poznávání nových a nových obličejů zcela přesycené, začala nám škola.
Se začátkem školy šly všechny UWC zážitky trochu stranou. Angličtina byla pěkná fuška a k tomu ta hromada úkolů... Naštěstí na UWC škola není jen o učení, ale i o mimoškolních aktivitách, které nás nutí soustředit se i na neakademické věci. Méme jednou týdně aktivitu sportovní, jednou kreativní a dvakrát týdně dobrovolnictví.

První týdny byly velmi těžké. Potom jsme pomalu ale jistě začaly chápat, jak moc si všech těch lidí kolem nás vážíme, jak už nejsou jen našimi přáteli, ale i naší druhou rodinou, jak moc nás tohle místo učí a jak už bychom se nemohly vrátit domů, protože náš druhý domov je tady.
Jediným problémem zůstává, že máme kolem budovy spoustu divokých kachen, které jsou pěkně útočné a nebojí se lidí :-D.

Obě dvě snad ani nezapomeneme mluvit česky, protože máme Češtinu jako samostudijní předmět, i přesto, že tu angličtinu do češtiny trochu patláme už teď.
Holanďané jsou moc milí lidé a všichni mluví perfektně anglicky. Maastricht je velmi staré a krásné město, kam rády chodíme do kavárny na horké vafle s čokoládou nebo nakupovat, když Eliška vaří.
Přejeme hodně štěstí a odvahy všem účastníkům nadcházejícího výběrového řízení UWC. Stojí to za to! ☺

December 27, 2016 — Comments are off for this post.

Jeden den na UWC v Hongkongu

Studium na Li Po Chun UWC v Hongkongu by se dalo docela dobře ilustrovat i na jediném dni. Například dnes - vstanu stále unavená po včerejším pochodování v Hong Kong Pride Parade a plná zážitků z kulturního večera Asia-Pacific, kde jsme mimo jiné měli možnost vidět, jak naši spolužáci předvádí korejské drama nebo maorský tanec Haka, a jíst jeden tchajwanský desert za druhým. Po snídani chvíli pracuji na svých reflexích shrnující vše, co jsem dělala ve svých mimoškolních aktivitách - volejbalu a monitorování korálů. V posledně jmenovaném patřím do týmu, který se potápí v Hongkongu a sbírá data týkající se druhů ryb, bezobratlých mořských živočichů a stavu korálů. A ač se to dá shrnout v jedné větě, stále se tak úplně nedá popsat hodnota, kterou pro mě tato aktivita představuje - nejenom si člověk uvědomí krásu podmořského života, když se na Filipínách, kam jsme jeli v únoru, ocitne na dva metry od mořského hada, ale také si uvědomí smutnou realitu korálů, kteří jsou (především ve znečištěném Hongkongu) vystaveni (ano, oni, ne ony, koráli jsou zvířata, na což se často zapomíná) blednutí, poničení či snědení živočichy, kteří se rozmnožili neudržitelným rybolovem. Po ohlédnutí se za pár posledními měsíci v těchto aktivitách chvíli pracuji na své prezentaci na angličtinu-jazyk a literaturu, která analyzuje satirické video týkající se tématu policejní brutality a etnického profilování v USA, což vlastně docela dobře nastiňuje typy témat, kterými se v angličtině zabýváme. Krátce na to začnu se svými dvěma kamarádkami plánovat dnešní první adventní večer na kampusu, kde kromě zapálení první svíčky budeme sdílet nejenom vánoční tradice, ale i tradice z různých zimních oslav z celého světa, okořeněné jezením izraelských palačinek.

A takhle nějak UWC vypadá- je plné akce, je multikulturní, vzrušující, plné výzev a naprosto úžasně unavující. A to stále. Zároveň to ale má i své nevýhody- zatímco píši tento článek, neustále nervózně tikám pohledem k hodinám na stole, protože mám zhruba pět minut ho dopsat, než zase někam musím běžet. Když obdržím zprávu, jestli bych se mohla podělit o své zážitky formou napsání blogového článku, mírně znervózním, protože je to více než rok a půl, co jsem naposledy napsala článek či cokoli delšího a formálního v češtině. Po každém skypování s rodinou se těším více a více na moment, kdy je zase sevřu v náručí, a po každé debatě, kdy je jakákoliv má vlastnost připisována všem deseti a půl milionům lidí, kteří se mnou sdílejí zemi, si přeji, abych zase byla mezi lidmi, kteří rozumí, že věci, které dělám, dělám proto, že jsem to já, a ne jako projev své národní identity.

Ale přes všechny výhody či nevýhody, radostné momenty či stýskání, UWC je stále něčím, co mě v mém životě zatím ovlivnilo nejvíce (a to v pozitivním slova smyslu). Však je také nemožné, aby to všechno- lidé z různých koutů světa a s různými náhledy na život, UWC mise a IB vzdělávací systém, vášnivé debaty i o něčem tak malém jako chuti sladkých brambor, které zde studenti mívají dennodenně, a ocenění malých i velkých věcí doma i zde- nenechalo žádnou stopu na tom, jaký jsem jako člověk. A tudíž jsem UWC neskutečně vděčná nejenom za tu možnost strávit dva úžasné roky v Hongkongu a získat sebevědomí na budoucí přihlášení se na zahraniční univerzity, ale hlavně za to neskutečné myšlenkové a osobnostní obohacení.

September 22, 2015No Comments

Míša a Aldin píšou z Arménie

Poslední ohlédnutí za plakajícími rodiči... Dohady o tom, jestli něco očekávat, nebo naopak ne... Pětihodinové nervozní mnutí rukou v letadle.

Cestování letadlem je prapodivností samo o sobě – člověk nastoupí a po pár hodinách se ocitne v naprosto jiném prostředí; víceméně bez sebemenší šance si uvědomit cestu, která vedla k cílové destinaci. Bum. Najednou se jako kouzlem objevíme v Arménii. Doteď se nevzdálil ten pocit horkého letního vzduchu, který nás na malou chvíli omráčil svou těžkostí, ve chvíli kdy jsme opustili budovu letiště. A to jsme mezitím stihli zakusit Dilijanskou zimu s metry sněhu a jaro, kdy si jeden den navlečete sněhule, a druhý den se procházíte na slunci v kraťasech...

Přece jen, když se nás někdo zeptá, jaké to celé vlastně bylo, jeden se na chvíli pozastaví a uvědomí si, jak nemožné je celou tuto zkušenost popsat v pouhých pár slovech. Občas si lidé myslí, že studujeme v Albánii nebo v Ázerbájdžánu. A z těch pár přátel, kteří tuší, kde studujeme, málokdo o Arménii ví dost na to, aby pochopil, proč jsme si to místo zamilovali.

Už za jeden jediný rok, který jsme tu strávili, bychom asi mohli (ne)pyšně prohlásit, že těch několik let před UWC byla, co si budeme povídat, flákačka. Nemyslíme to ale ve smyslu školních povinností, nebo mimoškolních aktivit a koníčků (přestože ty zaberou v UWC Dilijan většinu vašeho dne), ale raději ve smyslu osobním. S trochou generalizace se dá říci, že nejspíš neexistuje o moc více míst nám dostupných, kde by člověk byl v tak intenzivním kontaktu s rozsáhlým mezinárodním prostředí a lokální komunitou v tu samou chvíli. Těžko se tato přátelství popisují z jednoho prostého důvodu - protože vzhledem k té naprosté intenzitě a dennodennímu kontaktu nabere vztah s těmito lidmi kolem vás úplně jiných rozměrů. Hodinové noční rozhovory, smích, šílená hromada smíchu... Ale i malé neshody. To, podle nás, je to nejcennější na naší zkušenosti. To je to, co snad nikdy nezapomeneme. Samo sebou, ostatní věci se také počítají.

Dilijanské hory jsou dost vysoké na to, abyste si "zahikovali", ale i dost prudké na to, abyste mohli v zimě lyžovat. Jsou dost krásné na to, abyste se na ně zadívali z dálky z hodiny matematiky, ale nabírají na kráse a síle, když se po nich člověk prochází. A upřímně, nevyužít toho, když se dostanete do Dilijanu, by byla opravdu škoda.

Krom toho, Dilijan a celkově Arménie je, obzvlášť vzhledem k své tradičnosti a komplikované historii, nesmírně unikátní místo, které přímo vyžaduje snahu pro porozumění cizí kultury. Člověk se často ocitne na hranici svého komfortu. A toto by se nám doma nebo v liberálnějších podmínkách zřejmě nestalo; přinejmenším by se to nedělo v takové míře.

Jednou z možností jak Arménii bezprostředně poznáváme ještě lépe, jsou tzv. "project weeky". Díky těmto úžasným projektům se nám dostalo možnosti přímého soužití a kontaktu s lokální komunitou aspoň na pár dní v roce. Nedivte se, pokud vám nepřestanou nabízet jídlo po tom, co jste dojedli třetí chod (resp. třetí plně pokrytý stůl jídlem..) Arménská kuchyně je ale výborná, a přestože by to bylo velmi omezující, dala by se částečně shrnout do dvou pojmů – šašlik a dolma ( dolma, v tomto případě, přítel vegetariánů, šašlik pro Aldina 🙂 )


příspěvek napsali Míša Kormošová a Aldin Kačarević, současní druháci na UWC Dilijan v Arménii

 

September 7, 2015No Comments

‪#‎YES2015DK‬ – UWC Short Course Denmark

Koncem července se skupina pěti českých středoškoláků vydala na sever Dánska na ostrov Læsø za 14 denním dobrodružstvím s názvem UWC Short Course. Co to znamená, se pro Vás každý z nich pokusil alespoň pár slovy shrnout.

TEREZKA:
„Proč jste se rozhodli jet na YES 2015?“ - to byla jedna z prvních otázek, kterou jsme po příletu do Kodaně měli zodpovědět. A já jsem si přitom uvědomila, že jsem se vlastně moc nerozhodovala. Stačilo mi dozvědět se, že mám možnost jet na čtrnáct dní do Dánska a potkat tam lidi z všemožných koutů Evropy a tím to skončilo - věděla jsem, že pojedu. Na druhou stranu musím říct, že když jsem seděla v té malé, trochu těsné UWC kanceláři kousek od centra Kodaně, obklopená spoustou sympatických, ale cizích mladých lidí, unavená po cestě a unavená špatným počasím - trochu na mě padly pochyby, jestli to všechno zvládnu a jestli to bude stát za to.

Samozřejmě to za to stálo. Program letní školy byl sice hodně náročný, ale zároveň mě celou dobu víc než bavil a dokonce i workshopy o tématech, o kterých jsem měla dojem, že toho vím dost, mi přinesly často hodně odlišný pohled na věc a mnohonásobně mi rozšířily obzory. Myslím, že skoro každý si dokázal v programu najít něco, co ho doopravdy nadchlo - mě třeba lekce aktivního poslouchání nebo vedení účinného dialogu.

Program byl super, ale přesto mám dojem, že nejvíc toho ve mně zanechali samotní účastníci kurzu. Byla to možnost zažít na vlastní kůži takové malé UWC, setkat se s lidmi z jiných zemí a spřátelit se s nimi, ale hlavně získat od nich spoustu moudrosti, na kterou jinak jenom těžko dosáhneme. Dozvědět se, jak jinde funguje to, co je u nás nemyslitelné a nefunguje to, co je u nás samozřejmostí. Třeba že v Dánsku je téměř nulová korupce a v Turecku prezident zakázal Youtube a Twitter. A taky, že v jiných zemí se opravdu trochu jinak přemýšlí - že lidi z různých konců Evropy vidí věci často hodně odlišně, už třeba jen proto, jak se jich něco týká. Ale, že různé pohledy na věc vůbec nemusí znamenat, že se jedna strana mýlí.

Kromě všech těchto světonázorů mi ale YES přinesl stejně důležité a možná ještě důležitější maličkosti. První z nich byla, že jsem se najednou dostala do společnosti, kde si na mě každý udělal názor úplně od začátku. Druhá věc byla ta, že jsem se ocitla ve společnosti lidí, kteří jsou sice všichni z docela jiných prostředí a zázemí, ale všichni mají chuť v životě něco změnit a dělat Věci. A najednou jsem zjistila, že si s nimi hrozně moc rozumím a že je mám hrozně moc ráda. Během celého kurzu jsem toho zažila víc, než by se správně mělo do čtrnácti dnů vejít. Od ranního skákání do moře přes smažení palačinek a čtení chorvatských básní nebo třeba zpívání hitů od Abby, až po celonoční hovory a výlet na náhodnou zastávku autobusu.

„Proč bych se rozhodla jet na YES 2015 teď?“ V prvé řadě bych se vůbec nerozhodovala. Stačí vědět, že mám možnost jet na čtrnáct dní do Dánska a potkat tam lidi z všemožných koutů Evropy. Jediná odrazující věc je, že zakusíte zrádné rajské jablko a nebudete se moci odtrhnout a všichni, s kým jste se v těch dvou týdnech potkali, vám už na letišti začnou chybět. Ale jsou jenom z Evropy, takže mnoho z nich určitě ještě uvidíte. A pokud ne, tak proč nebýt vděčný jenom za to, že jste je mohli poznat a tolik toho od nich získat?


 

DEBORA:
Dánsko je skutečně tak placaté, jak tvrdí encyklopedie. Ve Finsku, kde počet obyvatel dosahuje asi pěti milionů, jsou tři miliony saun. Vláda Viktora Orbána (jinak muže, který chtěl zdanit internet) nechává po Maďarsku vylepovat anti-imigrační plakáty. Běžně se mi nestává, že bych mohla vést diskuze s evropskými vrstevníky a dozvědět se mnohem více, než výše uvedené. Po příjezdu na Læsø se z toho však stala velmi příjemná rutina: příležitosti setkat se s inteligentními a motivovanými mladými lidmi, se slušným přehledem o světovém či domácím dění, kteří jsou navíc přístupní konfrontaci názorů, se musí řádně využít. Zvláště pak jsou-li ochotni věnovat rozpravám čas mimo stanovený táborový program. Hlad po informacích všech účastníků na mne zapůsobil zejména v momentu, kdy ve volném čase proběhla diskuze o ISIS a legitimitě amerických intervencí, moderovaná nikoliv z vůle organizátorů, ale sedmnáctiletých puberťáků. Dalšími tématy na programu byl například antisemitismus, nutnost a pokrytectví politické korektnosti, úskalí pornografie, prostituce a obchodu s lidmi. Pokud stejní lidé, se kterými vedete jednou sofistikované diskuze, neváhají další večer ječet nejznámější písně skupiny ABBA a hlasitě protestovat, když kolísající wi-fi připojení brání Spice Girls v dozpívání jejich hitu, víte, že jste ve správné společnosti. A trochu deštivé počasí vám přestane vadit. Jen vás lehce zasáhne vlna nostalgie, když dorazíte domů a na facebookové skupině najdete adresy většiny zúčastněných, které dlouho neuvidíte, ale jejich domy můžete zcela bez problémů využít při cestách po Evropě.


 

PROKOP:

Nikdo v Dánsku nechápe český humor, což je škoda, ale každý národ má svá specifika. A poznat kousek z desíti zemí během 14 dní? To se člověk vrátí domů a vlastně vůbec neví, co má dělat. Je tak málo zasypaný informacemi, že najednou nemusí vůbec myslet a jenom prokrastinuje donekonečna... Záchrana po pár dnech byla v podobě příjezdu kamaráda z Budapešti, s kterým jsem se seznámil na UWC kurzu, za kterým teď budu stopovat. Jen tak návštěva na pár dní. Proč ne? Teď už je to pro mne naprosto jednoduché.



 

ANIČKA:
Stojíme na letišti a všichni víme, že ten okamžik musí přijít. Loučení... Pár sekund stojíme všichni bez hnutí a snažíme se ho oddálit. Pak se ale Tara z Chorvatska odhodlává a objímá Pedra, kamaráda ze Španělska. Tím strhává vlnu objímání a pláče, na kterou jsme se všichni poslední dny snažili připravit. Ani ujišťování, že se přeci všichni navštívíme, mi nepomáhá a tak i já začínám brečet. Když zazní poslední “Bye!” zjišťuji, že kromě smutku na mě padá obrovská prázdnota. Šedesát kamarádů, se kterými jsem 14 dní žila pod jednou střechou a diskutovala na nejrůznější témata, zpívala po nocích a nebo se koupala v Severním moři, najednou nestojí vedle mě a možná už ani nikdy stát nebude. Už v letadle proto začínáme se zbytkem českého týmu plánovat, kdy pojedeme koho a kam navštívit.
Pocit prázdnoty mě zatím neopustil a to už jsem doma pár týdnů. Začíná mi ale docházet, jaký vliv na mě těch 14 dní opravdu mělo. Zjistila jsem, co mě opravdu naplňuje a čeho chci jednou v životě dosáhnout. Inspirovaly mě nejen přednášky, ale hlavně ostatní účastníci svými vlastními příběhy a zkušenostmi. A také se mi zdá, že je pro mě teď Evropa o něco menší a všechny události z různých koutů Evropy se mě dotýkají mnohem více než dřív.


 

JANA:

Tak co? Jaké to bylo? Co jste tam dělali? Jak bylo v Dánsku? Líbilo se ti tam? To jsou otázky, které na mě chrlili přátelé, rodiče, známí, sousedé i místní vesnické drbny po mém návratu z YES UWC Short Course. Já vždycky odpovídala něco ve stylu "Jo, bylo to úplně úžasné!", "Užila jsem si to na sto procent!", "Byla to taková letní škola, pro studenty z různých zemí". Proč je tak těžké odpovědět na tyhle obyčejné otázky? Jak jsem za těch 14 dní strávených na ostrově Læsø zjistila, je to něco, co jsme si pracovně nazvali 'UWC spirit'. Ono vlastně nelze slovy až tak dobře popsat co se za těch 14 dní událo, ale zapůsobilo to na mě tak silně, že jsem poslední dny kurzu strávila brečící v objetí ostatních účastníků. Nesnáším loučení! Celých těch 14 dní kdy jsem byla po boku studentů ze všech koutů Evropy zapálených do všech aktivit, které jsme na kurzu prováděli od seriózních debat a přednášek s odborníky o globálních problémech, udržitelnosti světa až po večerní zpívání ABBY, koupání v moři, spontánních masáží a lovení medúz bylo tak silných a inspirujících, že mi ukázaly jakýsi směr, kterým bych se měla vydat a také komunitu lidí, na kterou už nikdy nezapomenu. Možná proto i teď, po měsíci, co jsme se všichni loučili (ne na dlouho!) mám skoro každý večer Skype hovor s někým z kurzu. Dodám jen, že už brzy se chystám navštívit část účastníků, protože po zkušenosti s YES mi to přijde normální, Evropa se pro mě neskutečně zmenšila. Děkuji tedy všem, že jsem se mohla zúčastnit, potkat přátele na celý život, získat nové obzory a motivaci do vlastních projektů! #YES2015DKforever !

October 14, 2014No Comments

UWC Česko v novém

“Tak co to celé předělat úplně odznova?” Tato osudová věta zahodila téměř dodělané webové stránky založené na staromodním UWC vzhledu do koše a otevřela prostor k experimentaci se zcela unikátní prezentací české národní komise.

Vymýšlet prezentaci pro výběrové řízení je jak navrhovat knižní obálku. Jde však o obálku pro velice jedinečnou knížku. Naše knížka nabízí příběh, který bude překvapivě vyprávěn každým člověkem zcela jinak. Přesto však každé z těchto vyprávění bude mít něco společného. V každém příběhu se totiž bude skrývat recept, jak vytvořit svět, ve kterém lidi ze všech zemí světa žijí v míru a sdílejí jednu udržitelnou budoucnost.

Nyní je však třeba vymyslet, jakou obálku vybrat této knížce, aby oslovila toho správného čtenáře. Kterou součást příběhu či hodnot obsažených v příběhu knihy vyobrazit na její titulní stránce? Mohli bychom dokonce skrze obálku dát možnost čtenářům zažít část onoho příběhu a ujistit je tak, že toto je pro ně opravdu správná kniha k přečtení?

My jsme samozřejmě nepracovali na obálce knihy, ale na webových stránkách a vizuální prezentaci pro výběrové řízení, které se však od obálky knihy příliš neliší. Knížka se tak stává příhodnou metaforou pro dva roky studia na školách UWC a obálkou není myšleno nic jiného než způsob, jak tyto dva roky prezentovat potenciálním uchazečům. V minulosti jsme mohli vídat prezentaci výběrového řízení založenou na sloganech jako “dokonči své střední studium v zahraničí”, “udělej si kamarády z celého světa” a nebo “získej prestižní mezinárodní maturitu”.

Nám to však nedalo položit si otázku: Je toto opravdu tím, co dělá studium na školách UWC unikátním? Odpověd překavpivě zněla ne. Programů ke studiu v zahraničí je dnes nepočítaně, kamarády z celého světa si dnes může přes internet udělat každý, kdo umí trochu anglicky, a mít možnost maturovat z IB dnes nabízí kdejaká mezinárodní škola včetně několika u nás.

Co tedy dělá školy UWC opravdu speciálními? K zodpovězení této otázky se musíme vrátit k samotnému jádru existence hnutí UWC. Vizí bylo vytvořit komunitu, kde se lidé rozmanitého původu budou moci vzdělávat a sdílet společné hodnoty. Tato mise s cílem vytvořit svět míru a udržitelného rozvoje a její realizování skrze vzdělávání je stále něčím ve světě ojedinělým. Proto jsme se také v tomto roce rozhodli zaměřit se na komunikaci této jedinečné stránky našim uchazečům.

Ve spolupráci se studenty z UWC Maastricht byla vytvořena kresba na školní tabuli, která obsahuje jak prvky odkazující na realitu, kterou se hnutí UWC snaží smazat ze světa, tak i způsob, kterým tento obraz bude ze světa smazán – díky vzdělávání.

Doufáme, že v letošním roce dokážeme oslovit nejen větší množství uchazečů, ale hlavně uchazečů, kteří dokáží prožít svůj UWC příběh v plném rozsahu, tak jak ho prostředí na UWC nabízí. Abychom toho docílili, sdílejte prosím v letošním roce své myšlenky o UWC se společnou značkou: #ERASEHATE