I když mi připadá, jakoby to bylo včera, kdy jsem přijel do Kostariky, můj první rok na UWC skončil a přestože jsem si myslel, že už znám UWC a že už mě nemůže moc překvapit, konec roku byl velice magický a plný krásných překvapení.

Většina překvapení přišla v podobě passdownů. Passdown je něco, co se dědí z generace na generaci a většinou je to objekt, ale může to být taky jenom verbální předání nějaké role. Já jsem dostal mnoho passdownů. Dostal jsem “Ceiling Passdown” což je obraz, který se předává vždycky někomu, kdo má umělecké sklony a musí se přilepit nebo přibít na strop. Pak jsem dostal další obraz, který se předává lidem, kteří velmi oceňují femininitu. A v neposlední řadě jsem dostal passdown “Mamá Ginger”, který mi předala předchozí Mamá Ginger (kterou jsem mimochodem jmenoval já Mamá Ginger). A to znamená, že budu mít mnoho zodpovědnosti s udržováním zrzavé rodiny (na kampusu vznikají různé “rodiny”, které jsou v podstatě skupinky lidí, které sdílí něco společného, většinou kulturu, a každá rodina má svoje Mamá a Papá)

Passdowny se mi moc líbí a myslím si, že dávají krásnou hloubku kultuře, kterou máme na UWC Costa Rica. Všechny passdowny, co jsem dostal byly krásné a můžu si jen představovat, kolik různých passdownů existuje na kampusu.

Škola byla zakončena graduací druháků a to byl taky překrásný zážitek, který mi dal perspektivu na moji UWC cestu. Od toho dne také začalo loučení se s druháky i se spolužáky a mnoho lidí uronilo mnoho slz.

Konec roku byl tedy hořko-sladko-kyselý, ale rozhodně krásný. Všichni jsme v uričitém slova smyslu mleli z posledního, ale zase jsme měli spoustu hezkých momentů. Je to jako by skončila jedna kapitola jednoho velikého příběhu.

Uplynulý víkend jsme všichni prváci a pár vedoucích druháků absolvovali dvoudenní adapťák, jehož cílem bylo navzájem se poznat a trochu si odpočinout od akademické stránky UWC. Pro mě to byl jeden z nejlepších a nejvlivnějších zážitků z UWC. Hráli jsme různé hry pro budování kolektivu a rozhodně to nebyl ten typ sdružovacích her, kde se lidé sdružují z nudy. Klouzali jsme se na tobogánu, houpali na laně, skákali do bazénu, lezli skrz síť, lezli po pneumatikách a všechno to s důrazem na spolupráci. Nejdrsnější bylo plazení se bahnem pod provázkem a přestože všechny aktivity a výzvy byly založeny na dobrovolnosti, naprostá většina se zapojila.  Večer jsme se rozdělili podle světových regionů a měli jsme za úkol vytvořit představení, písničku nebo prezentaci, která odpoví na otázky "Co si o našem regionu myslí svět?" a "Co chceme, aby o našem regionu svět věděl?" To mě obohatilo hodně, protože jsem měl příležitost poslouchat spoustu lidí, jak mluví o své kultuře a jak bourají různé stereotypy. Každopádně pro mě asi nejhezčí aktivitou byla "candle night" (noc svíček), která spočívá v tom, že se ve zhasnuté místnosti vytvoří kruh ze svíček, který slouží jako bezpečný prostor, kde kdokoli může sdělit své myšlenky, obavy, zkušenosti, očekávání, zklamání a zkrátka a prostě cokoli, co chce vynést na světlo. Vše, co se tam řekne se nesmí bez souhlasu toho, co to řekl, roznášet dál. To mi pomohlo hlavně v tom, že jsem zjistil, že hodně obav a zkušeností sdílí mnoho z nás, což mi dodalo pocit klidu a sebevědomí, že nás v tom je více. Celý adapťák mi pomohl uvědomovat si svoji vnitřní hodnotu a poznávat pro mě nepoznané zákoutí lidskosti. Na to se chci také zaměřit více v tomto pololetí a pravděpodobně i v příštím roce, protože UWC je na to úžasné a je to asi hlavní důvod, proč jsem se na UWC hlásil. 

Pura Vida

Už je to nějakou dobu co jsem přicestovala na UWC Atlantic College ve Walesu. Už při příjezdu nás přivítal bouřlivý jásot členů naší koleje, která se měla stát na příští dva roky naším domovem. Chvíli mi trvalo než jsem se po celém kampusu zorientovala. Naše škola sídlí ve středověkém hradě, proto se tomu přezdívá “Hippie Hogwarts”.  Například jídelna, chodby nebo školní nádvoří opravdu připomínají kouzelnický svět Harryho Pottera. Někdy je ve třídách pěkná kosa, kvůli těm kamenným stěnám, ale po čase jsme si všichni zvykli.

Také jsem chvíli bojovala s angličtinou, ale po pár dnech si to všechno nějakým způsobem sedlo, a také mi došlo, že nejsem jediná kdo nemá angličtinu jako rodný jazyk. Chápání a porozumění proto bylo na místě.

Co se týče akademické stránky, začátky byli trochu náročnější, fakt to byla celkem fuška, ale posledních pár týdnů jsem konečně začínala IB programu přicházet na kloub. Zvolila jsem si předměty, které mě opravdu baví, stejně tak moje CAS. To kam mě můj akademický život povede dál je přesto stále ve hvězdách. 

Soužití s tolika kulturami není vždycky jednoduché, ale už teď vím že jsem tu našla přátele na celý život. Jsou tu úžasní lidé a vím že nikdy nejsem na nic sama. Trávím s přáteli více času než kdy dřív, a na kampusu snad není člověk se kterým by jste se aspoň na chvilku nedostali do krátké konverzace. 

Už za prvních pár týdnů u nás proběhlo spoustu naprosto skvělých událostí. Měli jsme například Black Focus Week, QueerCon a Percentage na oslavu queer lidí a nebo UWC day. To je den kdy každá národní skupina představuje to na co jsou ve své kultuře pyšní. Ještě nás toho spoustu čeká a nemůžu se toho dočkat!

Každý den tady je pro mě požehnání, a jsem za to nesmírně vděčná. 

Ahoj, zdravím z Mostaru!

Přicestovala jsem přibližně před dvěma měsíci, nadšená a zvědavá, kam se to vůbec ženu. Hned po příjezdu mne přivítali, vynesli jsme kufry na pokoj a šli objevovat město. Z prvního týdne jsem zavítala do starého města bezmála čtyřikrát. Seděli jsme pod tím ikonickým mostem, jehož obrázků je plný internet, seznamovali se a šli na výlet do hor. 

Máme opravdu nabitý program – nikdy se vám nestane, že byste neměli co dělat, protože kromě výuky a CASes probíhají různé akce, jako například UWC Day nebo Project Week, a okolo se pohybuje spousta iniciativních studentů připravených vařit, jít ven, dívat se na film, nebo si povídat.

Co se školy týče, mile mě překvapil přístup učitelů. Bavíme se často i o každodenních věcech, učitelé jsou vždy ochotní nám pomoct, oslovujeme se navzájem jmény a hodiny se často převrhnou v diskusi, takže jsme aktivní a odneseme si z nich mnohem víc, než kdybychom jen seděli a nemohli se zapojit.

Mimo moje narozeniny jsme na kampusu slavili také den nezávislosti a UWC den, kdy se většina lidí oblékla do národních kostýmů a nebo do oblečení, které nějak reprezentuje jejich zemi a všichni se navzájem fotí a mají legraci. Ačkoli by si asi většina lidí tady přála slavit každý den, akademická stránka UWC se tu začíná projevovat čím dál výrazněji svou časovou a energetickou náročností. Stejně si ale myslím, že tu zábava převažuje nad dřinou. Třeba dneska jsme jeli s naší rezidencí na bazén, kde jsme měli plno legrace a naše patro vyhrálo pizzu v mezipaterní soutěži. Nakonec nesmím zapomenout zmínit, že místní zvěř mi stále ukazuje, kde je moje místo v hierarchii tvorů žijících na kampusu. Veverka na poslední fotce po mně při obědě sebevědomě házela s nevídanou přesností skořápky od oříšků a mám pocit, že příště by se mohla rozhodnout po mně házet třeba celé oříšky nebo větvičky nebo i kamení, když bude mít hodně laškovnou náladu. Každopádně ji mám rád, ať už se rozhodne po mně házet cokoli. Je to součást mojí UWC experience.

Je to už měsíc a kousek ode dne, kdy jsem nastoupila na UWC Adriatic. Mám za sebou 4 týdny učení, které je tu dost jiné než na co jsem byla zvyklá v ČR, ale zatím to zvládám a to, že je to náročnější vnímám jako výzvu a velmi pozitivní věc, která mě posune dál. Už jsme si vybrali všechny 3 CAS aktivity, z nichž lezení, které jsem si zvolila jako core physical activity, už začalo a to velmi intenzivně. Tento týden nám také začnou kreativní aktivity, tou mojí bude knitting, což byla moje druhá volba hned po sboru, který se ale bohužel neotevřel kvůli nedostatku zájemců. Moc se na knitting těším, protože doufám, že se to naučím a budu schopna něco vytvořit. Na zprávu o tom, jaká bude naše dobrovolnická aktivita ještě čekáme. Moje první volba byl animal shelter, ale vím, že to tak mělo hodně lidí, takže je dost velká pravděpodobnost, že to na mě nevyjde.

Jinak jsou tu úžasní lidé, krásné prostředí, dobré jídlo v Mense (i když si na něj hodně lidí stěžuje, já to mám ráda 😃) a koupání v moři o víkendech, a když se to poštěstí a je hezky a čas, tak i přes týden, je prostě dokonalost. 

Abych to shrnula, je to tady krásné, naprosto to splnilo a spíše i předčilo moje očekávání a já jsem nesmírně šťastná a vděčná, že jsem dostala šanci tu být. Děkuji.