September 22, 2015No Comments

Míša a Aldin píšou z Arménie

Poslední ohlédnutí za plakajícími rodiči... Dohady o tom, jestli něco očekávat, nebo naopak ne... Pětihodinové nervozní mnutí rukou v letadle.

Cestování letadlem je prapodivností samo o sobě – člověk nastoupí a po pár hodinách se ocitne v naprosto jiném prostředí; víceméně bez sebemenší šance si uvědomit cestu, která vedla k cílové destinaci. Bum. Najednou se jako kouzlem objevíme v Arménii. Doteď se nevzdálil ten pocit horkého letního vzduchu, který nás na malou chvíli omráčil svou těžkostí, ve chvíli kdy jsme opustili budovu letiště. A to jsme mezitím stihli zakusit Dilijanskou zimu s metry sněhu a jaro, kdy si jeden den navlečete sněhule, a druhý den se procházíte na slunci v kraťasech...

Přece jen, když se nás někdo zeptá, jaké to celé vlastně bylo, jeden se na chvíli pozastaví a uvědomí si, jak nemožné je celou tuto zkušenost popsat v pouhých pár slovech. Občas si lidé myslí, že studujeme v Albánii nebo v Ázerbájdžánu. A z těch pár přátel, kteří tuší, kde studujeme, málokdo o Arménii ví dost na to, aby pochopil, proč jsme si to místo zamilovali.

Už za jeden jediný rok, který jsme tu strávili, bychom asi mohli (ne)pyšně prohlásit, že těch několik let před UWC byla, co si budeme povídat, flákačka. Nemyslíme to ale ve smyslu školních povinností, nebo mimoškolních aktivit a koníčků (přestože ty zaberou v UWC Dilijan většinu vašeho dne), ale raději ve smyslu osobním. S trochou generalizace se dá říci, že nejspíš neexistuje o moc více míst nám dostupných, kde by člověk byl v tak intenzivním kontaktu s rozsáhlým mezinárodním prostředí a lokální komunitou v tu samou chvíli. Těžko se tato přátelství popisují z jednoho prostého důvodu - protože vzhledem k té naprosté intenzitě a dennodennímu kontaktu nabere vztah s těmito lidmi kolem vás úplně jiných rozměrů. Hodinové noční rozhovory, smích, šílená hromada smíchu... Ale i malé neshody. To, podle nás, je to nejcennější na naší zkušenosti. To je to, co snad nikdy nezapomeneme. Samo sebou, ostatní věci se také počítají.

Dilijanské hory jsou dost vysoké na to, abyste si "zahikovali", ale i dost prudké na to, abyste mohli v zimě lyžovat. Jsou dost krásné na to, abyste se na ně zadívali z dálky z hodiny matematiky, ale nabírají na kráse a síle, když se po nich člověk prochází. A upřímně, nevyužít toho, když se dostanete do Dilijanu, by byla opravdu škoda.

Krom toho, Dilijan a celkově Arménie je, obzvlášť vzhledem k své tradičnosti a komplikované historii, nesmírně unikátní místo, které přímo vyžaduje snahu pro porozumění cizí kultury. Člověk se často ocitne na hranici svého komfortu. A toto by se nám doma nebo v liberálnějších podmínkách zřejmě nestalo; přinejmenším by se to nedělo v takové míře.

Jednou z možností jak Arménii bezprostředně poznáváme ještě lépe, jsou tzv. "project weeky". Díky těmto úžasným projektům se nám dostalo možnosti přímého soužití a kontaktu s lokální komunitou aspoň na pár dní v roce. Nedivte se, pokud vám nepřestanou nabízet jídlo po tom, co jste dojedli třetí chod (resp. třetí plně pokrytý stůl jídlem..) Arménská kuchyně je ale výborná, a přestože by to bylo velmi omezující, dala by se částečně shrnout do dvou pojmů – šašlik a dolma ( dolma, v tomto případě, přítel vegetariánů, šašlik pro Aldina 🙂 )


příspěvek napsali Míša Kormošová a Aldin Kačarević, současní druháci na UWC Dilijan v Arménii

 

September 7, 2015No Comments

‪#‎YES2015DK‬ – UWC Short Course Denmark

Koncem července se skupina pěti českých středoškoláků vydala na sever Dánska na ostrov Læsø za 14 denním dobrodružstvím s názvem UWC Short Course. Co to znamená, se pro Vás každý z nich pokusil alespoň pár slovy shrnout.

TEREZKA:
„Proč jste se rozhodli jet na YES 2015?“ - to byla jedna z prvních otázek, kterou jsme po příletu do Kodaně měli zodpovědět. A já jsem si přitom uvědomila, že jsem se vlastně moc nerozhodovala. Stačilo mi dozvědět se, že mám možnost jet na čtrnáct dní do Dánska a potkat tam lidi z všemožných koutů Evropy a tím to skončilo - věděla jsem, že pojedu. Na druhou stranu musím říct, že když jsem seděla v té malé, trochu těsné UWC kanceláři kousek od centra Kodaně, obklopená spoustou sympatických, ale cizích mladých lidí, unavená po cestě a unavená špatným počasím - trochu na mě padly pochyby, jestli to všechno zvládnu a jestli to bude stát za to.

Samozřejmě to za to stálo. Program letní školy byl sice hodně náročný, ale zároveň mě celou dobu víc než bavil a dokonce i workshopy o tématech, o kterých jsem měla dojem, že toho vím dost, mi přinesly často hodně odlišný pohled na věc a mnohonásobně mi rozšířily obzory. Myslím, že skoro každý si dokázal v programu najít něco, co ho doopravdy nadchlo - mě třeba lekce aktivního poslouchání nebo vedení účinného dialogu.

Program byl super, ale přesto mám dojem, že nejvíc toho ve mně zanechali samotní účastníci kurzu. Byla to možnost zažít na vlastní kůži takové malé UWC, setkat se s lidmi z jiných zemí a spřátelit se s nimi, ale hlavně získat od nich spoustu moudrosti, na kterou jinak jenom těžko dosáhneme. Dozvědět se, jak jinde funguje to, co je u nás nemyslitelné a nefunguje to, co je u nás samozřejmostí. Třeba že v Dánsku je téměř nulová korupce a v Turecku prezident zakázal Youtube a Twitter. A taky, že v jiných zemí se opravdu trochu jinak přemýšlí - že lidi z různých konců Evropy vidí věci často hodně odlišně, už třeba jen proto, jak se jich něco týká. Ale, že různé pohledy na věc vůbec nemusí znamenat, že se jedna strana mýlí.

Kromě všech těchto světonázorů mi ale YES přinesl stejně důležité a možná ještě důležitější maličkosti. První z nich byla, že jsem se najednou dostala do společnosti, kde si na mě každý udělal názor úplně od začátku. Druhá věc byla ta, že jsem se ocitla ve společnosti lidí, kteří jsou sice všichni z docela jiných prostředí a zázemí, ale všichni mají chuť v životě něco změnit a dělat Věci. A najednou jsem zjistila, že si s nimi hrozně moc rozumím a že je mám hrozně moc ráda. Během celého kurzu jsem toho zažila víc, než by se správně mělo do čtrnácti dnů vejít. Od ranního skákání do moře přes smažení palačinek a čtení chorvatských básní nebo třeba zpívání hitů od Abby, až po celonoční hovory a výlet na náhodnou zastávku autobusu.

„Proč bych se rozhodla jet na YES 2015 teď?“ V prvé řadě bych se vůbec nerozhodovala. Stačí vědět, že mám možnost jet na čtrnáct dní do Dánska a potkat tam lidi z všemožných koutů Evropy. Jediná odrazující věc je, že zakusíte zrádné rajské jablko a nebudete se moci odtrhnout a všichni, s kým jste se v těch dvou týdnech potkali, vám už na letišti začnou chybět. Ale jsou jenom z Evropy, takže mnoho z nich určitě ještě uvidíte. A pokud ne, tak proč nebýt vděčný jenom za to, že jste je mohli poznat a tolik toho od nich získat?


 

DEBORA:
Dánsko je skutečně tak placaté, jak tvrdí encyklopedie. Ve Finsku, kde počet obyvatel dosahuje asi pěti milionů, jsou tři miliony saun. Vláda Viktora Orbána (jinak muže, který chtěl zdanit internet) nechává po Maďarsku vylepovat anti-imigrační plakáty. Běžně se mi nestává, že bych mohla vést diskuze s evropskými vrstevníky a dozvědět se mnohem více, než výše uvedené. Po příjezdu na Læsø se z toho však stala velmi příjemná rutina: příležitosti setkat se s inteligentními a motivovanými mladými lidmi, se slušným přehledem o světovém či domácím dění, kteří jsou navíc přístupní konfrontaci názorů, se musí řádně využít. Zvláště pak jsou-li ochotni věnovat rozpravám čas mimo stanovený táborový program. Hlad po informacích všech účastníků na mne zapůsobil zejména v momentu, kdy ve volném čase proběhla diskuze o ISIS a legitimitě amerických intervencí, moderovaná nikoliv z vůle organizátorů, ale sedmnáctiletých puberťáků. Dalšími tématy na programu byl například antisemitismus, nutnost a pokrytectví politické korektnosti, úskalí pornografie, prostituce a obchodu s lidmi. Pokud stejní lidé, se kterými vedete jednou sofistikované diskuze, neváhají další večer ječet nejznámější písně skupiny ABBA a hlasitě protestovat, když kolísající wi-fi připojení brání Spice Girls v dozpívání jejich hitu, víte, že jste ve správné společnosti. A trochu deštivé počasí vám přestane vadit. Jen vás lehce zasáhne vlna nostalgie, když dorazíte domů a na facebookové skupině najdete adresy většiny zúčastněných, které dlouho neuvidíte, ale jejich domy můžete zcela bez problémů využít při cestách po Evropě.


 

PROKOP:

Nikdo v Dánsku nechápe český humor, což je škoda, ale každý národ má svá specifika. A poznat kousek z desíti zemí během 14 dní? To se člověk vrátí domů a vlastně vůbec neví, co má dělat. Je tak málo zasypaný informacemi, že najednou nemusí vůbec myslet a jenom prokrastinuje donekonečna... Záchrana po pár dnech byla v podobě příjezdu kamaráda z Budapešti, s kterým jsem se seznámil na UWC kurzu, za kterým teď budu stopovat. Jen tak návštěva na pár dní. Proč ne? Teď už je to pro mne naprosto jednoduché.



 

ANIČKA:
Stojíme na letišti a všichni víme, že ten okamžik musí přijít. Loučení... Pár sekund stojíme všichni bez hnutí a snažíme se ho oddálit. Pak se ale Tara z Chorvatska odhodlává a objímá Pedra, kamaráda ze Španělska. Tím strhává vlnu objímání a pláče, na kterou jsme se všichni poslední dny snažili připravit. Ani ujišťování, že se přeci všichni navštívíme, mi nepomáhá a tak i já začínám brečet. Když zazní poslední “Bye!” zjišťuji, že kromě smutku na mě padá obrovská prázdnota. Šedesát kamarádů, se kterými jsem 14 dní žila pod jednou střechou a diskutovala na nejrůznější témata, zpívala po nocích a nebo se koupala v Severním moři, najednou nestojí vedle mě a možná už ani nikdy stát nebude. Už v letadle proto začínáme se zbytkem českého týmu plánovat, kdy pojedeme koho a kam navštívit.
Pocit prázdnoty mě zatím neopustil a to už jsem doma pár týdnů. Začíná mi ale docházet, jaký vliv na mě těch 14 dní opravdu mělo. Zjistila jsem, co mě opravdu naplňuje a čeho chci jednou v životě dosáhnout. Inspirovaly mě nejen přednášky, ale hlavně ostatní účastníci svými vlastními příběhy a zkušenostmi. A také se mi zdá, že je pro mě teď Evropa o něco menší a všechny události z různých koutů Evropy se mě dotýkají mnohem více než dřív.


 

JANA:

Tak co? Jaké to bylo? Co jste tam dělali? Jak bylo v Dánsku? Líbilo se ti tam? To jsou otázky, které na mě chrlili přátelé, rodiče, známí, sousedé i místní vesnické drbny po mém návratu z YES UWC Short Course. Já vždycky odpovídala něco ve stylu "Jo, bylo to úplně úžasné!", "Užila jsem si to na sto procent!", "Byla to taková letní škola, pro studenty z různých zemí". Proč je tak těžké odpovědět na tyhle obyčejné otázky? Jak jsem za těch 14 dní strávených na ostrově Læsø zjistila, je to něco, co jsme si pracovně nazvali 'UWC spirit'. Ono vlastně nelze slovy až tak dobře popsat co se za těch 14 dní událo, ale zapůsobilo to na mě tak silně, že jsem poslední dny kurzu strávila brečící v objetí ostatních účastníků. Nesnáším loučení! Celých těch 14 dní kdy jsem byla po boku studentů ze všech koutů Evropy zapálených do všech aktivit, které jsme na kurzu prováděli od seriózních debat a přednášek s odborníky o globálních problémech, udržitelnosti světa až po večerní zpívání ABBY, koupání v moři, spontánních masáží a lovení medúz bylo tak silných a inspirujících, že mi ukázaly jakýsi směr, kterým bych se měla vydat a také komunitu lidí, na kterou už nikdy nezapomenu. Možná proto i teď, po měsíci, co jsme se všichni loučili (ne na dlouho!) mám skoro každý večer Skype hovor s někým z kurzu. Dodám jen, že už brzy se chystám navštívit část účastníků, protože po zkušenosti s YES mi to přijde normální, Evropa se pro mě neskutečně zmenšila. Děkuji tedy všem, že jsem se mohla zúčastnit, potkat přátele na celý život, získat nové obzory a motivaci do vlastních projektů! #YES2015DKforever !

March 6, 2015No Comments

Studium na UWC pohledem rodiče

 

            Jsem matka dvou studentů, kteří absolvovali školu UWC. Ráda bych s Vámi zavzpomínala na zážitky, které mně a celé naší rodině přinesla podnikavost našich dětí. Na mém vzpomínání může být zajímavé i to, že jsem se dvakrát ocitla v podobné situaci, ale s časovým odstupem 13 let. Až později jsem si uvědomila, že se s dobou nemění jenom události kolem nás, ale i my.

          Poprvé jsem se dozvěděla o tom, že existuje škola UWC v r. 1999, kdy můj syn Pavel přišel ze školy s nápadem, že se přihlásí na konkurz. Poté, co v konkurzu obstál a dokonce získal stipendium do Itálie, kam si přál jet, jsem si uvědomila, že půjde o zlomové okamžiky života naší rodiny. V té době jsem byla krátce po návratu do práce z mateřské dovolené, na které jsem byla s dcerou, která je o 13 let mladší než Pavel. V té době byla pro nás Itálie dalekou cizinou a nedovedla jsem si představit, že svého syna neuvidím a možná neuslyším půl roku, (skype nebyl a telefonování do ciziny nebylo běžnou záležitostí). Z důvodů mé vytíženosti doma i v práci se Pavel zvládl sbalit bez naší větší pomoci a vzhledem ke vzdálenosti nebyl problém syna do Duina odvézt. Nezapomenu na okamžik, kdy se syn s námi loučil, jako vzpomínku si nás chtěl vyfotografovat a loučil se se slovy, že se v angličtině „nečape“. Další týdny mi tato věta zněla v uších a byla předmětem mých starostí a obav, jak to syn zvládne.

 

Postupně se nám stával svět dostupnější, doma jsme si pověsili mapu, kam do současné doby zapisujeme, odkud u nás byla návštěva.

 

            Zpětně si uvědomuji, že zásluhou omezeného množství informací v průběhu prvního pololetí a starostmi s dalšími dětmi (kromě Kláry máme ještě další dva syny) a s prací mi první pololetí uteklo a hlavně jsem se těšila na vánoce. Musím říci, že teprve o vánocích jsem si uvědomila, jaké změny v naší rodině studium syna v Duinu přináší. Před vánocemi se mne syn mailem zeptal, zda může přijet na vánoce se spolužačkami, které by jinak přes vánoce zůstali v Duinu samy. Samozřejmě jsem souhlasila a tak jsme strávili vánoce a asi další dva týdny s Annou z Austrálie a Klárou z Argentiny. Tímto okamžikem se naše rodina stala mezinárodní a nepřestalo to do současnosti. Tyto studentky nám jako první umožnily prožít pocit, že si lidé mohou rozumět napříč světadíly a mohou si být blízcí. Z této i dalších zkušeností mohu potvrdit, že většina studentů UWC, se kterými jsem se setkala, byli výjimečně komunikativní a milí a zásluhou setkání s nimi se nám otevřel nový obzor poznání. Jejich návštěvy byly obohacením i pro další naše děti. Následující rok u nás byla na vánoce studentka z Hong Kongu, potom studenti z Itálie, Izraele atd. Postupně se nám stával svět dostupnější, doma jsme si pověsili mapu, kam do současné doby zapisujeme, odkud u nás byla návštěva.

          V průběhu dvou let studia syna v Duinu jsem pozorovala, jak se z něho stává samostatný dospělý člověk, ale hlavně mne těšilo, že je veden ve vnímavosti k potřebám druhých a učí se nejen různým znalostem, ale také pomáhat a o věcech přemýšlet. Jeho studium nám přineslo řadu dalších zážitků, např. setkání s milou studentkou ze Sardinie, se kterou syn chodil, a my všichni jsme ji měli rádi. Na druhou stranu zase nebylo pro nás lehké, když jsme se dozvěděli, že vše skončilo a v duchu jsme se s ní loučili.  Nakonec život ukázal, že vše má být jinak, ale tento zážitek nejde vynechat.

          Syn dále pokračoval ve studiu na VŠ v Itálii a Německu a vrátil se domů po sedmi letech dospělý, samostatný, jsem ale přesvědčena, že to náš vztah spíše posílilo, než oslabilo. V tomto směru to mně přineslo jistotu a klid, manžel se stal zásluhou návštěv zahraničních studentů společenštější a komunikativnější, další dva synové poznali nové přátele. Pro nejmladší dceru Kláru, která jako čtyřletá s námi jela poprvé do Duina a vždy nadšeně vítala všechny Pavla kamarády, se stala škola UWC se všemi zážitky a kamarády trochu snem a ve vzpomínkách pohádkou. Pavel je nyní ženatý, hovoří čtyřmi jazyky, poznal kus světa, spoustu přátel, které by jinak nepoznal, získal rozhled a věřím, že nadále v sobě nese myšlenky UWC hnutí a doufám, že z toho i něco rozdává kolem sebe. Tedy vše skvěle dopadlo, zpětně si kromě přechodných starostí vzpomínám na samé kladné věci.

IMG_2105 copy2

            Nyní jsem v bodu, kdy nelze příběh uzavřít, ale naopak nabývá dalších rozměrů. Jsem přesvědčena, že z Pavla a nejmladší dcery Kláry se stali spojenci a aniž bychom s manželem něco tušili, tak se Klára rozhodla, že se také zkusí přihlásit do konkurzu na stipendium do UWC, až nastane její čas. Toto se také stalo a pravděpodobně zásluhou toho, že jsou si tito dva velmi podobní, stipendium také získala. Celá natěšená si napsala jako první místo, kde by chtěla studovat, samozřejmě Duino. Musím říci, že jsem zůstala docela klidná. Poslední kolo výběru vyžadovalo naši účast a tak jsme se s manželem statečně na konkurz dostavili.  Až v atmosféře konkurzu jsem si uvědomila, že pro mne je také v roli to, že mi eventuálněodjede poslední dítě, které mám doma, že jsem o třináct let starší, než jsem byla v době odchodu Pavla, a že případným úspěchem v konkurzu mi odjede dcera, které jsem se po třech synech v pozdějším věku dočkala. S takto podlomenou odvahou jsme očekávali vyhlášení výsledků. První studentka s přáním odjet do Duina byla šťastná, že to vyšlo. Druhý student – Maastricht, třetí student – Hong Kong, o 4. a 5. místo se dělí student a naše Klára, v Singapurualechtějí studentku, tak je to jasné. Na tuto chvíli v životě nikdy nezapomenu. Nechci zde rozvíjet své zeměpisné neznalosti, ale věděla jsem, že Singapur je na jiném kontinentu, v jiné kultuře, prostě daleko, kam nedojedeme jako do Duina. Dcera po prvních rozpacích se smíchem vykřikuje, že neví, jak zvládne uniformu, přísný režim atd. (samé nepodstatné věci). Ze svého „zkamenění“ té chvíle si nevzpomínám skoro na nic, jasně jsem věděla, že musím zachovat klid.  Po vyhlášení výsledků šli studenti do hospody a po návratu dcery domů se nám dostalo uznání, že jsme se chovali statečně. Věděla jsem, že máme dvě možnosti: buď to dceři zakázat, ale k tomu jsme nenašli důvod, nebo v sobě najít odvahu a důvěru v dobréa podpořit ji. Rozhodli jsme se s manželem pro to druhé, už jsme také asi byli ve věku, kdy jsme si byli vědomi toho, že některé věci v životě nejdou dát zpět a nepřáli jsme si, aby nám to jednou dcera vytýkala.

 

Zásluhou Kláry jsme se dostali do míst, kde bychom nikdy bez ní nebyli a uvědomili jsme si, že dostala příležitost, kterou si plně užívá.

 

            Nyní začíná nová kapitola, trochu odlišná od té první. Navíc očkování, neznalost ničeho, čeho bychom se mohli chytit. Pavel zjistil, že o bezpečí nemusíme mít obavy, škola má předpisy, které musí všichni dodržovat, o studenty je v Singapuru perfektně postaráno, škola má spoustu možností. Čas do odletu utekl velmi rychle, uvědomuji si okamžik, kdy jsme se s dcerou loučili na letišti s představou, že sama přeletí kus světa s dvěma přestupy, chabou znalostí angličtiny a s houslemi v ruce, které vezla s nadějí, že bude hrát v Singapuru ve školním orchestru. Následovala komplikace, kdy jí v Taipei skoro uletělo letadlo, dostala astmatický záchvat, neměla dýchadlo atd. Naštěstí jsem se vše dozvěděla až později. Další týdny nebyly pro nás vůbec lehké, měli jsme sice k dispozici skype, ale časový posun vše komplikoval, dcera volala málo, já jsem žila v obavách, ale tušila jsem, že Klára je ráda, že stíhá to nejnutnější a že bojuje a nechce naříkat. Další zatěžkávací okamžik pro mne přišel, když už v říjnu oznámila, že pojedou s kamarády na dva týdny do Indie, pro mne to bylo nepředstavitelné. O vánocích jsme si řadu věcí pověděli a dozvěděli jsme se, že to je ve škole náročné, Klára hovořila o ctižádostivých studentech z Asie, přísnosti vyučujících, ale zároveň oceňovala to, jak jí všichni pomáhají. Těžký byl ještě její návrat z prvních vánoc, ale potom už šlo všechno jinak. Postupně jsem začala být odolná k dalším nápadům jako např. cesta s kamarády do Vietnamu, do Číny, do Nepálu. Najednou jsem začala Asii vidět zcela jinak a vše se dovršilo naší návštěvou Singapuru, což byl pro nás neuvěřitelný zážitek. Zásluhou Kláry jsme se dostali do míst, kde bychom nikdy bez ní nebyli a uvědomili jsme si, že dostala příležitost, kterou si plně užívá. Našla si svoje místo ve škole, ale také v řadě aktivit, které škola nabízela. Začala si více důvěřovat, našla si kamarády, poznala svoje silnější a slabší stránky, zdokonalila se v angličtině. Kromě jiného se účastnila aktivit spojených s pomocí jiným zemím, např. organizovala workshop na Srí Lance, učila děti v Nepálu a nakonec po úspěšné maturitě odjela jako dobrovolník na pět měsíců do australské nemocnice do Východního Timoru. Je pro mne stále neuvěřitelné, že ji škola vybavila tak, že to všechno byla schopna zvládnout sama tak daleko od domova. Ze Singapuru se vracela domů se slzami v očích a se slovy „jak jsem mohla nechtít do Singapuru“.

IMG_21053

            Na závěr chci shrnout věci, které se udály znovu. Zase k nám jezdí kamarádi ze světa, zase Klára část své radosti, smíchu a nadšení věnuje příteli z cizí země. Zatím sice ještě ani nezačala vysokou školu studovat, ale už teď vidíme, že se toho spoustu ve škole naučila, naučili ji učit se, má o mnoha věcech větší přehled než my a hlavně objevila některé své schopnosti a dovednosti, které by asi bez této zkušenosti neměla možnost rozvinout. Samozřejmě si přejeme, aby jí i dalším studentům UWC život umožnil zkušenosti uplatnit a pozitivně z nich těžit. My jako rodiče máme už nyní život o hodně bohatší. Poznali jsme nové věci, nové země a hlavně jsme měli možnost se přesvědčit, že naše děti využily šance, kterou dostaly. Nezbývá mi, než za tuto možnost poděkovat i za nás. Jako rodiče na to nezapomeneme a věřím, že budeme nacházet příležitosti, jak být v něčem zase prospěšní jiným.

            Ráda bych to učinila i tímto dopisem, kterým chci podpořit rozpačité rodiče, protože jejich obavy a nejistotu chápu. Musím si připustit, že mne podnikavost mých dětí stála dost energie, obav, starostí, čekání na zprávy, zmatků, bezesných nocí a někdy i trochu slz. Jsem ale ráda, že jsem to vydržela. Pro obě strany to stálo za to a potvrzuje to jenom známou pravdu, že nic není zadarmo.

 

 

December 8, 2014No Comments

Ze zákulisí UWC Hezky Česky

Pavel zrovna vyprávěl, jak ho při příjezdu vítali natěšení spolužáci, když do otevřeného okna pokoje, kde jsme natáčeli, vlétnul zvědavý návštěvník. Šustění křídel záznam sice znehodnotilo, ale Pavlův a Tomášův výraz byl k nezaplacení. I holub by s nimi chtěl letět do světa! Když jsme ale návštěvníkovi vysvětlili, že výběrové řízení se bohužel týká jen českých středoškoláků (lidí a nikoli holubů), máchnul křídly a byl fuč. Klukům chvilku trvalo, než se dosyta zasmáli, ale za chvili už zase povídali do kamery o svých zkušenostech na United World College v Norsku.

Screenshot 2014-12-08 17.30.07

 

S Bětkou bylo natáčení také plné zábavy. Ve druhém patře setmělého činžovního domu jsme se snažily přelstít světelný snímač, abychom mohly natočit záběr delší než 30 sekund. Mávajíc rukou nad hlavou jsem se snažila přesvědčit lampu o tom, že jí bude naše UWC komise nesmírně zavázána, pokud vydrží svítit aspoň do konce Bětčiny věty.

Inu, natáčení videa o zážitcích českých studentů na UWC bylo často improvizované a plné překvapení, ale také nabité báječnými rozhovory se studenty a absolventy, kteří se v životě rozhodli vydat zajímavými cestami. Stejně jako oni byla i výsledná videa různorodá, upřímná a naplněná myšlenkami přesahujícími je samotné. Jaké byly první dojmy z kampusu?  Jaké má hnutí UWC dopad na svět?

Mimo videa, která jsem natočila v Čechách, přišla také spousta záznamů ze škol samotných. Za dva měsíce snažení se mi nahromadilo přes dvě hodiny nahrávek současných i bývalých studentů, kteří se chtěli podělit o své zkušenosti! Tak jako již mnohokrát předtím mne zahřálo u srdce, že si tolik lidí našlo čas, aby podpořilo naši českou UWC komisi a aby se pokusili namotivovat ty, kteří o studiu na jedné z UWC škol právě uvažují.

Výsledná videa si můžete prohlédnout na youtube kanálu České UWC Committee:

 

O UWC Hezky česky je spot komponovaný z více než 13 reportáží současných a bývalých českých studentů na školách UWC po celém světě a v rychlosti shrnuje, o čem myšlenka UWC je a jak to tam v reálu vypadá..

 

Projděte se s Martinem a jeho slovenským kamarádem Peterem po kampusu jedné z škol UWC a poslechněte si jejich dosavadní dojmy ze života na UWC Pearson College v Kanadě!

 

Jan Vás provede po kampusu nejnovější školy UWC v německém Freiburgu!

 

November 3, 2014No Comments

Projektový týden na UWC v Německu

„We've got it!“ Poslední hodina a půl bloudění ve tmě po malých lesních cestách kolem našeho cíle a konečně spatřujeme světla hledaného hotelu… Ostatní začali kola uklízet do přístřešku, zatímco já nesoucí doklady jsem se s kamarádem z Hongkongu Chakem a s Němcem Paulem, který jediný uměl francouzsky, vydali na recepci, kde jsme naštěstí přes náš pozdní příjezd po kratším přemlouvání dostali klíče od rezervovaných pokojů. A tak jsme po zatím nejnamáhavějším dni našeho projektového týdne přece jenom nakonec padli do peřin. A ještě před usnutím se mně před očima vybavili všechny ty potíže, kterými jsme si dneska prošli.

„A to jako celý školní rok kromě Vánoc nemáte volno?“ -Častá otázka kamarádů, na kterou jsem při mém studiu na UWC měl už předem připravenou odpověď: „Máme vánoční prázdniny, letní prázdniny a pak projektové týdny!“ Projektový týden je akce, na kterou se nezapomíná. Obecně vyžaduje nemálo přípravy a je organizována z řad žáků (učitelé jen příležitostně radí). Jedná se o volný týden a finanční zajištění, které studenti dostanou, aby zrealizovali své odvážné nápady. Zpravidla se jedná o službu, sportovní výzvu či kreativní činnost nebo třeba i kombinaci ze všech tří. V našem případě šlo o 600 km dlouhý cyklistický výlet po Francii. Člověk si pak odnese spoustu krásných vzpomínek, utvrzených přátelství a hlavně nezměrné množství zkušeností a zážitků z plánování akce a ze společného překonávání problémů.

Myslel jsem na to, jak nám dneska píchlo šest duší, jak jsme sháněli potraviny, jak jsme za tmy nemohli najít cestu, jak jsme si navzájem půjčovali rukavice, jak jsme si cestou vyměňovali rozbitá kola, na všechnu podporu a úsměvy, které jsem dneska zažil, a usínalo se mi krásně.

October 20, 2014No Comments

Model United Nations na UWC v Kostarice

17. října 2014, UWC Costa Rica

Dneska na naší škole probíhalo MUN. Velmi důležitá událost, která bude probíhat od čtvrtka do soboty. Jedná se o konferenci, kde každý student zastupuje přidělenou zemi. Před samotným zahajením MUN musí každý student zjistit spoustu informací o dané zemi a poslat position paper, což je dokument, ve kterém musí student zmínit hlavní cíle, jenž bude na konferenci prezentovat. Je to jakási pomůcka, kterou může používat během MUN a díky ní se muže snadno držet svých cílů. MUN je velmi formální událost, takže jsme se pohybovali po škole jen ve formálním oblečení a do naší školy také zavítali studenti z okolních škol. Bylo nás tu přes 200 lidí. Já zastupuji Papuau Novou Guineu a jsem zapojen do organizace UNDP - což je United Nations Development Program. Jedná se hlavně o rozvoji zemí, které jsou velmi chudé a je zde alarmující hlad.

Organizací bylo na výběr celá řada a museli jsme si vybrat samozřejmě ještě před tím, než MUN začalo. Celé to začalo v 7:50, slavnostní uvítání bylo velmi bohaté na slovní zásobu anglických slov, kterým jsem z poloviny nerozuměl. Nicméně asi v 8:00 začala první část naší konference. Každý z nás musel říct proslov o své zemi, avšak je velmi neprofesionální mluvit o vlastních pohledech na věc a mluvit v první osobě, takže osoba já, nebyla povolena Museli jsme říkat: Delegace z Papua Nové Guinei věří... atd. UNDP nabízí dvě témata - Millenium Development Goals (rozvojové cíle) a jak vytvořit cesty k rozvoji v zemi se 3. světovou ekonomikou. První část trvala asi hodinu a poté jsme si dali svačinu. Dále následovala druhá část, která se protáhla na 2 hodiny. Po celou dobu konference, jsme museli mluvit velmi profesionálně a opatrně, abychom neposkvrnili jinou delegaci. Pokud jsme chtěli na záchod, či zapnout klimatizaci, nebylo povoleno to říct jen: Mohu zapnout klimatizaci? Ne, museli jsme říct: Motion of personal privillege - návrh osobního práva - a po schválení zasedajících jsme mohli teprve říct, co požadujeme. Po obědě jsme měli krátkou pauzu a pak začala tříhodinová poslední část MUN. Polovina delegátů už málem spala a delegace Bangladéše dokonce usnula natvrdo. Kvůli tomu byla napomenuta zasedajicím: "Zasedající by chtěli připomenout, že se jedna o velmi formální událost a také by chtěla požádat delegaci Bangladéše o formální přístup k této konferenci a dále by chtěla připomenout, že silně požaduje o formální projev všech delegací. Nicméně delegace Liberie by si měla také uvědomit, že se jedná o formální událost a zasedající žádají o pozornost". I delegace Liberie si dala asi na 10 minut šlofíka. Po dvou hodinách jsme měli pracovat na "resolution papers", což jsou, pokud jsem to pochopil, dokumenty, kde delegace píší problémy a následné cíle a řešení. Samozřejmě tento dokument má své vlastní požadavky na to, jak má vypadat. Musí zde být zmíněni sponzoři, kteří jsou ochotni finančně podporovat země s problémy, a země, které podporují samotnou myšlenku řešení. Já jsem pod delegací Německa, Japonska a dalších zemí. A samozřejmě pod delegací Australie, která podporuje Papua Novou Guineu od roku 2012. Tento den byl velmi psychicky náročný a jsem úplně vyčerpaný. Tato událost ale bude probíhat ještě dva dny, takže doufám, že to přežiju. Po večeři, kterou jsem neměl, neboť jsem ji zaspal, jsme měli Evening Café, kde jsem si dal šálek horké kostarické kávy a trošku si oddychl.

P.S. Možná jsem někde udělal někde nějakou faktickou chybu (nebo gramatickou) píšu to v 10:30 večer a káva mě málem uspala 😉 )

dandas-mun

19. října 2014, UWC Costa Rica

Dneska tedy probíhalo poslední MUN. Po 18 hodinách konference o UNDP reprezentující zemi Novou Guineu, Jsem dostal certifikát jako všichni ostatní. Tento den byl velice vyčerpávající a ještě bude, neboť budeme mít závěrečnou konferenci. Avšak jsem rád, že jsem se MUN zúčastnil, protože jsem potkal spoustu nových lidí z okolí naší školy, užil si docela legraci - hlavně při debatě o ebole. Totiž údajně Ghana byla infikována ebolou, která se kvůli pohybu studentů, cestujících do Německa, přesunula do celé Evropy a UNDP, tedy delegace, měly přijít s řešením této problematiky. Náš tým, USA, Indie, Jižní Afrika, Guinea a další utvořili resolution paper - dokument s řešením, který byl přijat celou konferencí. Vybízeli jsme v ní ostatní delegace o pomoc, jak finanční tak i lekářskou. Na to druhý tým byl zcela radikální. V resolution paper psali o přemístění nakažených lidí na jeden ostrov, kde všechny odstřelí a zabijí. Po tomto dokumentu se rozhořela velká nevole, včetně mě, proti nim a nakonec jejich dokument schválen nebyl. Takže jsme dosáhli diplomatického úspěchu.


Celkově MUN byla příležitost si zkusit si roli opravdových delegátů zemí a zahrát si na velmi důležité osobnosti, prostě jako V.I.P. A to jsme si všichni vychutnali.

mun2


 

 

Se svolením autora převzato z jeho FB účtu.

October 18, 2014No Comments

Studovat po UWC na české výšce? Jde to!

„Vrátím se zpět a budu studovat medicínu v Praze,“ pamatuji si, jak jsem všem horlivě říkala v závalu dojetí. Odjížděla jsem nadšeně do Indie a měla jsem jasnou představu, co bych chtěla dělat potom. Moje vize o budoucnosti však všichni přijímali se shovívavým úsměvem – „jo, ty už se vracet na vejšku do ČR nebudeš“. Přitom jsem v té době neměla ani ponětí, jak bude vypadat mé studium v Indii. Neměla jsem skoro žádné informace o IB Diploma, podle kterého se na UWC školách vyučuje. Tedy spíše jsem to pořádně nechápala. Představovala jsem si to všechno tak nějak velmi zjednodušeně a vůbec jsem si neuvědomovala, že v té Indii tak nějak i odmaturuji a ukončím středoškolské studium. Netušila jsem, že se mi najednou otevře mnoho dveří, o kterých jsem ani netušila, že existují. A najednou jsem mohla studovat v USA, Anglii, Jihoafrické republice...

O to víc mě udivilo, že jsem se plná emocí ze zakončení dvou naprosto nepopsatelných let života v Indii objevila na Krajském úřadě Vysočina žádající o nostrifikaci, abych mohla studovat na té medicíně v Praze. Vše se dělo tak nějak rychle. Ovšem to už předbíhám.

V Indii jsem si jako z jeden ze svých předmětů zvolila češtinu formou samostudia. (Ano, kvůli mým budoucím plánům.) To bych asi doporučila všem, kteří tak nějak koketují s myšlenkou, že by chtěli studovat na UWC a pak se vrátit zpátky do ČR. Ačkoliv se v mnoha ohledech výuka češtiny lišila od toho, jak by probíhala na mém předešlém gymnáziu, absolvování tohoto předmětu mi pak ušetřilo mnoho práce v nostrifikaci mého středoškolského vzdělání.

V celém tom spěchu na konci roku, kdy jsem se horlivě připravovala na svou IB maturitu, jsem si duchaplně uvědomila, že pokud se opravdu chci vrátit do ČR, potřebuji si zařídit apostilu na svoji maturitu, což je v podstatě takové ověření platnosti IB maturity. Další velmi užitečná věc!

A teď se vraťme zpátky ke Krajskému úřadu Vysočina. Ověřenou platnost maturitního vysvědčení jsem již měla, ale ještě jsem potřebovala uznání, že vzdělání mi poskytnuté na UWC Mahindra College of India je ekvivalentní ke studiu na střední škole v ČR. V dnešní době je již IB Diploma poměrně známá i v českém prostředí. Tedy pan úředník na krajském úřadě již měl jakési povědomí o tom, co IB Diploma obnáší. Ovšem i přesto po mně vyžadoval důkladné popsání náplně vzdělání na UWC škole v Indii. Trochu se zabýval tím, zda čeština studovaná formou samostudia může být uznána za ekvivalentní češtině vyučované na středních školách v ČR, ale nakonec mi po týdnu vyšlo vyrozumění, že moje maturitní vysvědčení je nostrifikováno. Domnívám se, že tomu přispěl i fakt, že jsem v té době byla přijata na 1.lf UK. A hurá na medicínu!

Nostrifikace se řeší na jednotlivých odborech školství krajských úřadů. Tedy ačkoliv by postup měl být víceméně jednotný, postup úředníků se v různých krajích může trochu lišit.

Na závěr bych ráda zmínila to, že student, který studoval a odmaturoval v zahraničí a teď se uchází o vzdělání v ČR, má na většině fakultách vysokých škol právo zažádat o mimořádný termín přijímacího řízení, aby měl šanci dohnat případné rozdíly ve vzdělání. Dále bych také ráda zdůraznila, že k přijímacím zkouškám by mělo stačit úředně přeložené maturitní vysvědčení a nostrifikace může být dodána až později. Je dobré se na toto informovat na studijním oddělení dané fakulty.

Ačkoliv to obnáší nějaké to běhání po úřadech, návrat zpátky do ČR není nemožný. Jde to! A teď už i celkem snadno.

October 14, 2014No Comments

UWC Česko v novém

“Tak co to celé předělat úplně odznova?” Tato osudová věta zahodila téměř dodělané webové stránky založené na staromodním UWC vzhledu do koše a otevřela prostor k experimentaci se zcela unikátní prezentací české národní komise.

Vymýšlet prezentaci pro výběrové řízení je jak navrhovat knižní obálku. Jde však o obálku pro velice jedinečnou knížku. Naše knížka nabízí příběh, který bude překvapivě vyprávěn každým člověkem zcela jinak. Přesto však každé z těchto vyprávění bude mít něco společného. V každém příběhu se totiž bude skrývat recept, jak vytvořit svět, ve kterém lidi ze všech zemí světa žijí v míru a sdílejí jednu udržitelnou budoucnost.

Nyní je však třeba vymyslet, jakou obálku vybrat této knížce, aby oslovila toho správného čtenáře. Kterou součást příběhu či hodnot obsažených v příběhu knihy vyobrazit na její titulní stránce? Mohli bychom dokonce skrze obálku dát možnost čtenářům zažít část onoho příběhu a ujistit je tak, že toto je pro ně opravdu správná kniha k přečtení?

My jsme samozřejmě nepracovali na obálce knihy, ale na webových stránkách a vizuální prezentaci pro výběrové řízení, které se však od obálky knihy příliš neliší. Knížka se tak stává příhodnou metaforou pro dva roky studia na školách UWC a obálkou není myšleno nic jiného než způsob, jak tyto dva roky prezentovat potenciálním uchazečům. V minulosti jsme mohli vídat prezentaci výběrového řízení založenou na sloganech jako “dokonči své střední studium v zahraničí”, “udělej si kamarády z celého světa” a nebo “získej prestižní mezinárodní maturitu”.

Nám to však nedalo položit si otázku: Je toto opravdu tím, co dělá studium na školách UWC unikátním? Odpověd překavpivě zněla ne. Programů ke studiu v zahraničí je dnes nepočítaně, kamarády z celého světa si dnes může přes internet udělat každý, kdo umí trochu anglicky, a mít možnost maturovat z IB dnes nabízí kdejaká mezinárodní škola včetně několika u nás.

Co tedy dělá školy UWC opravdu speciálními? K zodpovězení této otázky se musíme vrátit k samotnému jádru existence hnutí UWC. Vizí bylo vytvořit komunitu, kde se lidé rozmanitého původu budou moci vzdělávat a sdílet společné hodnoty. Tato mise s cílem vytvořit svět míru a udržitelného rozvoje a její realizování skrze vzdělávání je stále něčím ve světě ojedinělým. Proto jsme se také v tomto roce rozhodli zaměřit se na komunikaci této jedinečné stránky našim uchazečům.

Ve spolupráci se studenty z UWC Maastricht byla vytvořena kresba na školní tabuli, která obsahuje jak prvky odkazující na realitu, kterou se hnutí UWC snaží smazat ze světa, tak i způsob, kterým tento obraz bude ze světa smazán – díky vzdělávání.

Doufáme, že v letošním roce dokážeme oslovit nejen větší množství uchazečů, ale hlavně uchazečů, kteří dokáží prožít svůj UWC příběh v plném rozsahu, tak jak ho prostředí na UWC nabízí. Abychom toho docílili, sdílejte prosím v letošním roce své myšlenky o UWC se společnou značkou: #ERASEHATE