Studium na UWC pohledem rodiče

IMG_21054

 

            Jsem matka dvou studentů, kteří absolvovali školu UWC. Ráda bych s Vámi zavzpomínala na zážitky, které mně a celé naší rodině přinesla podnikavost našich dětí. Na mém vzpomínání může být zajímavé i to, že jsem se dvakrát ocitla v podobné situaci, ale s časovým odstupem 13 let. Až později jsem si uvědomila, že se s dobou nemění jenom události kolem nás, ale i my.

          Poprvé jsem se dozvěděla o tom, že existuje škola UWC v r. 1999, kdy můj syn Pavel přišel ze školy s nápadem, že se přihlásí na konkurz. Poté, co v konkurzu obstál a dokonce získal stipendium do Itálie, kam si přál jet, jsem si uvědomila, že půjde o zlomové okamžiky života naší rodiny. V té době jsem byla krátce po návratu do práce z mateřské dovolené, na které jsem byla s dcerou, která je o 13 let mladší než Pavel. V té době byla pro nás Itálie dalekou cizinou a nedovedla jsem si představit, že svého syna neuvidím a možná neuslyším půl roku, (skype nebyl a telefonování do ciziny nebylo běžnou záležitostí). Z důvodů mé vytíženosti doma i v práci se Pavel zvládl sbalit bez naší větší pomoci a vzhledem ke vzdálenosti nebyl problém syna do Duina odvézt. Nezapomenu na okamžik, kdy se syn s námi loučil, jako vzpomínku si nás chtěl vyfotografovat a loučil se se slovy, že se v angličtině „nečape“. Další týdny mi tato věta zněla v uších a byla předmětem mých starostí a obav, jak to syn zvládne.

 

Postupně se nám stával svět dostupnější, doma jsme si pověsili mapu, kam do současné doby zapisujeme, odkud u nás byla návštěva.

 

            Zpětně si uvědomuji, že zásluhou omezeného množství informací v průběhu prvního pololetí a starostmi s dalšími dětmi (kromě Kláry máme ještě další dva syny) a s prací mi první pololetí uteklo a hlavně jsem se těšila na vánoce. Musím říci, že teprve o vánocích jsem si uvědomila, jaké změny v naší rodině studium syna v Duinu přináší. Před vánocemi se mne syn mailem zeptal, zda může přijet na vánoce se spolužačkami, které by jinak přes vánoce zůstali v Duinu samy. Samozřejmě jsem souhlasila a tak jsme strávili vánoce a asi další dva týdny s Annou z Austrálie a Klárou z Argentiny. Tímto okamžikem se naše rodina stala mezinárodní a nepřestalo to do současnosti. Tyto studentky nám jako první umožnily prožít pocit, že si lidé mohou rozumět napříč světadíly a mohou si být blízcí. Z této i dalších zkušeností mohu potvrdit, že většina studentů UWC, se kterými jsem se setkala, byli výjimečně komunikativní a milí a zásluhou setkání s nimi se nám otevřel nový obzor poznání. Jejich návštěvy byly obohacením i pro další naše děti. Následující rok u nás byla na vánoce studentka z Hong Kongu, potom studenti z Itálie, Izraele atd. Postupně se nám stával svět dostupnější, doma jsme si pověsili mapu, kam do současné doby zapisujeme, odkud u nás byla návštěva.

          V průběhu dvou let studia syna v Duinu jsem pozorovala, jak se z něho stává samostatný dospělý člověk, ale hlavně mne těšilo, že je veden ve vnímavosti k potřebám druhých a učí se nejen různým znalostem, ale také pomáhat a o věcech přemýšlet. Jeho studium nám přineslo řadu dalších zážitků, např. setkání s milou studentkou ze Sardinie, se kterou syn chodil, a my všichni jsme ji měli rádi. Na druhou stranu zase nebylo pro nás lehké, když jsme se dozvěděli, že vše skončilo a v duchu jsme se s ní loučili.  Nakonec život ukázal, že vše má být jinak, ale tento zážitek nejde vynechat.

          Syn dále pokračoval ve studiu na VŠ v Itálii a Německu a vrátil se domů po sedmi letech dospělý, samostatný, jsem ale přesvědčena, že to náš vztah spíše posílilo, než oslabilo. V tomto směru to mně přineslo jistotu a klid, manžel se stal zásluhou návštěv zahraničních studentů společenštější a komunikativnější, další dva synové poznali nové přátele. Pro nejmladší dceru Kláru, která jako čtyřletá s námi jela poprvé do Duina a vždy nadšeně vítala všechny Pavla kamarády, se stala škola UWC se všemi zážitky a kamarády trochu snem a ve vzpomínkách pohádkou. Pavel je nyní ženatý, hovoří čtyřmi jazyky, poznal kus světa, spoustu přátel, které by jinak nepoznal, získal rozhled a věřím, že nadále v sobě nese myšlenky UWC hnutí a doufám, že z toho i něco rozdává kolem sebe. Tedy vše skvěle dopadlo, zpětně si kromě přechodných starostí vzpomínám na samé kladné věci.

IMG_2105 copy2

            Nyní jsem v bodu, kdy nelze příběh uzavřít, ale naopak nabývá dalších rozměrů. Jsem přesvědčena, že z Pavla a nejmladší dcery Kláry se stali spojenci a aniž bychom s manželem něco tušili, tak se Klára rozhodla, že se také zkusí přihlásit do konkurzu na stipendium do UWC, až nastane její čas. Toto se také stalo a pravděpodobně zásluhou toho, že jsou si tito dva velmi podobní, stipendium také získala. Celá natěšená si napsala jako první místo, kde by chtěla studovat, samozřejmě Duino. Musím říci, že jsem zůstala docela klidná. Poslední kolo výběru vyžadovalo naši účast a tak jsme se s manželem statečně na konkurz dostavili.  Až v atmosféře konkurzu jsem si uvědomila, že pro mne je také v roli to, že mi eventuálněodjede poslední dítě, které mám doma, že jsem o třináct let starší, než jsem byla v době odchodu Pavla, a že případným úspěchem v konkurzu mi odjede dcera, které jsem se po třech synech v pozdějším věku dočkala. S takto podlomenou odvahou jsme očekávali vyhlášení výsledků. První studentka s přáním odjet do Duina byla šťastná, že to vyšlo. Druhý student – Maastricht, třetí student – Hong Kong, o 4. a 5. místo se dělí student a naše Klára, v Singapurualechtějí studentku, tak je to jasné. Na tuto chvíli v životě nikdy nezapomenu. Nechci zde rozvíjet své zeměpisné neznalosti, ale věděla jsem, že Singapur je na jiném kontinentu, v jiné kultuře, prostě daleko, kam nedojedeme jako do Duina. Dcera po prvních rozpacích se smíchem vykřikuje, že neví, jak zvládne uniformu, přísný režim atd. (samé nepodstatné věci). Ze svého „zkamenění“ té chvíle si nevzpomínám skoro na nic, jasně jsem věděla, že musím zachovat klid.  Po vyhlášení výsledků šli studenti do hospody a po návratu dcery domů se nám dostalo uznání, že jsme se chovali statečně. Věděla jsem, že máme dvě možnosti: buď to dceři zakázat, ale k tomu jsme nenašli důvod, nebo v sobě najít odvahu a důvěru v dobréa podpořit ji. Rozhodli jsme se s manželem pro to druhé, už jsme také asi byli ve věku, kdy jsme si byli vědomi toho, že některé věci v životě nejdou dát zpět a nepřáli jsme si, aby nám to jednou dcera vytýkala.

 

Zásluhou Kláry jsme se dostali do míst, kde bychom nikdy bez ní nebyli a uvědomili jsme si, že dostala příležitost, kterou si plně užívá.

 

            Nyní začíná nová kapitola, trochu odlišná od té první. Navíc očkování, neznalost ničeho, čeho bychom se mohli chytit. Pavel zjistil, že o bezpečí nemusíme mít obavy, škola má předpisy, které musí všichni dodržovat, o studenty je v Singapuru perfektně postaráno, škola má spoustu možností. Čas do odletu utekl velmi rychle, uvědomuji si okamžik, kdy jsme se s dcerou loučili na letišti s představou, že sama přeletí kus světa s dvěma přestupy, chabou znalostí angličtiny a s houslemi v ruce, které vezla s nadějí, že bude hrát v Singapuru ve školním orchestru. Následovala komplikace, kdy jí v Taipei skoro uletělo letadlo, dostala astmatický záchvat, neměla dýchadlo atd. Naštěstí jsem se vše dozvěděla až později. Další týdny nebyly pro nás vůbec lehké, měli jsme sice k dispozici skype, ale časový posun vše komplikoval, dcera volala málo, já jsem žila v obavách, ale tušila jsem, že Klára je ráda, že stíhá to nejnutnější a že bojuje a nechce naříkat. Další zatěžkávací okamžik pro mne přišel, když už v říjnu oznámila, že pojedou s kamarády na dva týdny do Indie, pro mne to bylo nepředstavitelné. O vánocích jsme si řadu věcí pověděli a dozvěděli jsme se, že to je ve škole náročné, Klára hovořila o ctižádostivých studentech z Asie, přísnosti vyučujících, ale zároveň oceňovala to, jak jí všichni pomáhají. Těžký byl ještě její návrat z prvních vánoc, ale potom už šlo všechno jinak. Postupně jsem začala být odolná k dalším nápadům jako např. cesta s kamarády do Vietnamu, do Číny, do Nepálu. Najednou jsem začala Asii vidět zcela jinak a vše se dovršilo naší návštěvou Singapuru, což byl pro nás neuvěřitelný zážitek. Zásluhou Kláry jsme se dostali do míst, kde bychom nikdy bez ní nebyli a uvědomili jsme si, že dostala příležitost, kterou si plně užívá. Našla si svoje místo ve škole, ale také v řadě aktivit, které škola nabízela. Začala si více důvěřovat, našla si kamarády, poznala svoje silnější a slabší stránky, zdokonalila se v angličtině. Kromě jiného se účastnila aktivit spojených s pomocí jiným zemím, např. organizovala workshop na Srí Lance, učila děti v Nepálu a nakonec po úspěšné maturitě odjela jako dobrovolník na pět měsíců do australské nemocnice do Východního Timoru. Je pro mne stále neuvěřitelné, že ji škola vybavila tak, že to všechno byla schopna zvládnout sama tak daleko od domova. Ze Singapuru se vracela domů se slzami v očích a se slovy „jak jsem mohla nechtít do Singapuru“.

IMG_21053

            Na závěr chci shrnout věci, které se udály znovu. Zase k nám jezdí kamarádi ze světa, zase Klára část své radosti, smíchu a nadšení věnuje příteli z cizí země. Zatím sice ještě ani nezačala vysokou školu studovat, ale už teď vidíme, že se toho spoustu ve škole naučila, naučili ji učit se, má o mnoha věcech větší přehled než my a hlavně objevila některé své schopnosti a dovednosti, které by asi bez této zkušenosti neměla možnost rozvinout. Samozřejmě si přejeme, aby jí i dalším studentům UWC život umožnil zkušenosti uplatnit a pozitivně z nich těžit. My jako rodiče máme už nyní život o hodně bohatší. Poznali jsme nové věci, nové země a hlavně jsme měli možnost se přesvědčit, že naše děti využily šance, kterou dostaly. Nezbývá mi, než za tuto možnost poděkovat i za nás. Jako rodiče na to nezapomeneme a věřím, že budeme nacházet příležitosti, jak být v něčem zase prospěšní jiným.

            Ráda bych to učinila i tímto dopisem, kterým chci podpořit rozpačité rodiče, protože jejich obavy a nejistotu chápu. Musím si připustit, že mne podnikavost mých dětí stála dost energie, obav, starostí, čekání na zprávy, zmatků, bezesných nocí a někdy i trochu slz. Jsem ale ráda, že jsem to vydržela. Pro obě strany to stálo za to a potvrzuje to jenom známou pravdu, že nic není zadarmo.

 

 

Zdeňka je matkou Pavla a Kláry, kteří oba studovali na UWC.