Míša a Aldin píšou z Arménie

misaaldin

Poslední ohlédnutí za plakajícími rodiči… Dohady o tom, jestli něco očekávat, nebo naopak ne… Pětihodinové nervozní mnutí rukou v letadle.

Cestování letadlem je prapodivností samo o sobě – člověk nastoupí a po pár hodinách se ocitne v naprosto jiném prostředí; víceméně bez sebemenší šance si uvědomit cestu, která vedla k cílové destinaci. Bum. Najednou se jako kouzlem objevíme v Arménii. Doteď se nevzdálil ten pocit horkého letního vzduchu, který nás na malou chvíli omráčil svou těžkostí, ve chvíli kdy jsme opustili budovu letiště. A to jsme mezitím stihli zakusit Dilijanskou zimu s metry sněhu a jaro, kdy si jeden den navlečete sněhule, a druhý den se procházíte na slunci v kraťasech…

Přece jen, když se nás někdo zeptá, jaké to celé vlastně bylo, jeden se na chvíli pozastaví a uvědomí si, jak nemožné je celou tuto zkušenost popsat v pouhých pár slovech. Občas si lidé myslí, že studujeme v Albánii nebo v Ázerbájdžánu. A z těch pár přátel, kteří tuší, kde studujeme, málokdo o Arménii ví dost na to, aby pochopil, proč jsme si to místo zamilovali.

Už za jeden jediný rok, který jsme tu strávili, bychom asi mohli (ne)pyšně prohlásit, že těch několik let před UWC byla, co si budeme povídat, flákačka. Nemyslíme to ale ve smyslu školních povinností, nebo mimoškolních aktivit a koníčků (přestože ty zaberou v UWC Dilijan většinu vašeho dne), ale raději ve smyslu osobním. S trochou generalizace se dá říci, že nejspíš neexistuje o moc více míst nám dostupných, kde by člověk byl v tak intenzivním kontaktu s rozsáhlým mezinárodním prostředí a lokální komunitou v tu samou chvíli. Těžko se tato přátelství popisují z jednoho prostého důvodu – protože vzhledem k té naprosté intenzitě a dennodennímu kontaktu nabere vztah s těmito lidmi kolem vás úplně jiných rozměrů. Hodinové noční rozhovory, smích, šílená hromada smíchu… Ale i malé neshody. To, podle nás, je to nejcennější na naší zkušenosti. To je to, co snad nikdy nezapomeneme. Samo sebou, ostatní věci se také počítají.

Dilijanské hory jsou dost vysoké na to, abyste si „zahikovali“, ale i dost prudké na to, abyste mohli v zimě lyžovat. Jsou dost krásné na to, abyste se na ně zadívali z dálky z hodiny matematiky, ale nabírají na kráse a síle, když se po nich člověk prochází. A upřímně, nevyužít toho, když se dostanete do Dilijanu, by byla opravdu škoda.

Krom toho, Dilijan a celkově Arménie je, obzvlášť vzhledem k své tradičnosti a komplikované historii, nesmírně unikátní místo, které přímo vyžaduje snahu pro porozumění cizí kultury. Člověk se často ocitne na hranici svého komfortu. A toto by se nám doma nebo v liberálnějších podmínkách zřejmě nestalo; přinejmenším by se to nedělo v takové míře.

Jednou z možností jak Arménii bezprostředně poznáváme ještě lépe, jsou tzv. „project weeky“. Díky těmto úžasným projektům se nám dostalo možnosti přímého soužití a kontaktu s lokální komunitou aspoň na pár dní v roce. Nedivte se, pokud vám nepřestanou nabízet jídlo po tom, co jste dojedli třetí chod (resp. třetí plně pokrytý stůl jídlem..) Arménská kuchyně je ale výborná, a přestože by to bylo velmi omezující, dala by se částečně shrnout do dvou pojmů – šašlik a dolma ( dolma, v tomto případě, přítel vegetariánů, šašlik pro Aldina :) )


příspěvek napsali Míša Kormošová a Aldin Kačarević, současní druháci na UWC Dilijan v Arménii