‪#‎YES2015DK‬ – UWC Short Course Denmark

Všechny týmy (Španělsko, Norsko, Švédsko, Dánsko, Česko, Turecko, Maďarsko, Polsko, Chorvatsko a Finsko)

Koncem července se skupina pěti českých středoškoláků vydala na sever Dánska na ostrov Læsø za 14 denním dobrodružstvím s názvem UWC Short Course. Co to znamená, se pro Vás každý z nich pokusil alespoň pár slovy shrnout.

TEREZKA:
„Proč jste se rozhodli jet na YES 2015?“ – to byla jedna z prvních otázek, kterou jsme po příletu do Kodaně měli zodpovědět. A já jsem si přitom uvědomila, že jsem se vlastně moc nerozhodovala. Stačilo mi dozvědět se, že mám možnost jet na čtrnáct dní do Dánska a potkat tam lidi z všemožných koutů Evropy a tím to skončilo – věděla jsem, že pojedu. Na druhou stranu musím říct, že když jsem seděla v té malé, trochu těsné UWC kanceláři kousek od centra Kodaně, obklopená spoustou sympatických, ale cizích mladých lidí, unavená po cestě a unavená špatným počasím – trochu na mě padly pochyby, jestli to všechno zvládnu a jestli to bude stát za to.

Samozřejmě to za to stálo. Program letní školy byl sice hodně náročný, ale zároveň mě celou dobu víc než bavil a dokonce i workshopy o tématech, o kterých jsem měla dojem, že toho vím dost, mi přinesly často hodně odlišný pohled na věc a mnohonásobně mi rozšířily obzory. Myslím, že skoro každý si dokázal v programu najít něco, co ho doopravdy nadchlo – mě třeba lekce aktivního poslouchání nebo vedení účinného dialogu.

Program byl super, ale přesto mám dojem, že nejvíc toho ve mně zanechali samotní účastníci kurzu. Byla to možnost zažít na vlastní kůži takové malé UWC, setkat se s lidmi z jiných zemí a spřátelit se s nimi, ale hlavně získat od nich spoustu moudrosti, na kterou jinak jenom těžko dosáhneme. Dozvědět se, jak jinde funguje to, co je u nás nemyslitelné a nefunguje to, co je u nás samozřejmostí. Třeba že v Dánsku je téměř nulová korupce a v Turecku prezident zakázal Youtube a Twitter. A taky, že v jiných zemí se opravdu trochu jinak přemýšlí – že lidi z různých konců Evropy vidí věci často hodně odlišně, už třeba jen proto, jak se jich něco týká. Ale, že různé pohledy na věc vůbec nemusí znamenat, že se jedna strana mýlí.

Kromě všech těchto světonázorů mi ale YES přinesl stejně důležité a možná ještě důležitější maličkosti. První z nich byla, že jsem se najednou dostala do společnosti, kde si na mě každý udělal názor úplně od začátku. Druhá věc byla ta, že jsem se ocitla ve společnosti lidí, kteří jsou sice všichni z docela jiných prostředí a zázemí, ale všichni mají chuť v životě něco změnit a dělat Věci. A najednou jsem zjistila, že si s nimi hrozně moc rozumím a že je mám hrozně moc ráda. Během celého kurzu jsem toho zažila víc, než by se správně mělo do čtrnácti dnů vejít. Od ranního skákání do moře přes smažení palačinek a čtení chorvatských básní nebo třeba zpívání hitů od Abby, až po celonoční hovory a výlet na náhodnou zastávku autobusu.

„Proč bych se rozhodla jet na YES 2015 teď?“ V prvé řadě bych se vůbec nerozhodovala. Stačí vědět, že mám možnost jet na čtrnáct dní do Dánska a potkat tam lidi z všemožných koutů Evropy. Jediná odrazující věc je, že zakusíte zrádné rajské jablko a nebudete se moci odtrhnout a všichni, s kým jste se v těch dvou týdnech potkali, vám už na letišti začnou chybět. Ale jsou jenom z Evropy, takže mnoho z nich určitě ještě uvidíte. A pokud ne, tak proč nebýt vděčný jenom za to, že jste je mohli poznat a tolik toho od nich získat?


 

DEBORA:
Dánsko je skutečně tak placaté, jak tvrdí encyklopedie. Ve Finsku, kde počet obyvatel dosahuje asi pěti milionů, jsou tři miliony saun. Vláda Viktora Orbána (jinak muže, který chtěl zdanit internet) nechává po Maďarsku vylepovat anti-imigrační plakáty. Běžně se mi nestává, že bych mohla vést diskuze s evropskými vrstevníky a dozvědět se mnohem více, než výše uvedené. Po příjezdu na Læsø se z toho však stala velmi příjemná rutina: příležitosti setkat se s inteligentními a motivovanými mladými lidmi, se slušným přehledem o světovém či domácím dění, kteří jsou navíc přístupní konfrontaci názorů, se musí řádně využít. Zvláště pak jsou-li ochotni věnovat rozpravám čas mimo stanovený táborový program. Hlad po informacích všech účastníků na mne zapůsobil zejména v momentu, kdy ve volném čase proběhla diskuze o ISIS a legitimitě amerických intervencí, moderovaná nikoliv z vůle organizátorů, ale sedmnáctiletých puberťáků. Dalšími tématy na programu byl například antisemitismus, nutnost a pokrytectví politické korektnosti, úskalí pornografie, prostituce a obchodu s lidmi. Pokud stejní lidé, se kterými vedete jednou sofistikované diskuze, neváhají další večer ječet nejznámější písně skupiny ABBA a hlasitě protestovat, když kolísající wi-fi připojení brání Spice Girls v dozpívání jejich hitu, víte, že jste ve správné společnosti. A trochu deštivé počasí vám přestane vadit. Jen vás lehce zasáhne vlna nostalgie, když dorazíte domů a na facebookové skupině najdete adresy většiny zúčastněných, které dlouho neuvidíte, ale jejich domy můžete zcela bez problémů využít při cestách po Evropě.


 

PROKOP:

Nikdo v Dánsku nechápe český humor, což je škoda, ale každý národ má svá specifika. A poznat kousek z desíti zemí během 14 dní? To se člověk vrátí domů a vlastně vůbec neví, co má dělat. Je tak málo zasypaný informacemi, že najednou nemusí vůbec myslet a jenom prokrastinuje donekonečna… Záchrana po pár dnech byla v podobě příjezdu kamaráda z Budapešti, s kterým jsem se seznámil na UWC kurzu, za kterým teď budu stopovat. Jen tak návštěva na pár dní. Proč ne? Teď už je to pro mne naprosto jednoduché.



 

ANIČKA:
Stojíme na letišti a všichni víme, že ten okamžik musí přijít. Loučení… Pár sekund stojíme všichni bez hnutí a snažíme se ho oddálit. Pak se ale Tara z Chorvatska odhodlává a objímá Pedra, kamaráda ze Španělska. Tím strhává vlnu objímání a pláče, na kterou jsme se všichni poslední dny snažili připravit. Ani ujišťování, že se přeci všichni navštívíme, mi nepomáhá a tak i já začínám brečet. Když zazní poslední “Bye!” zjišťuji, že kromě smutku na mě padá obrovská prázdnota. Šedesát kamarádů, se kterými jsem 14 dní žila pod jednou střechou a diskutovala na nejrůznější témata, zpívala po nocích a nebo se koupala v Severním moři, najednou nestojí vedle mě a možná už ani nikdy stát nebude. Už v letadle proto začínáme se zbytkem českého týmu plánovat, kdy pojedeme koho a kam navštívit.
Pocit prázdnoty mě zatím neopustil a to už jsem doma pár týdnů. Začíná mi ale docházet, jaký vliv na mě těch 14 dní opravdu mělo. Zjistila jsem, co mě opravdu naplňuje a čeho chci jednou v životě dosáhnout. Inspirovaly mě nejen přednášky, ale hlavně ostatní účastníci svými vlastními příběhy a zkušenostmi. A také se mi zdá, že je pro mě teď Evropa o něco menší a všechny události z různých koutů Evropy se mě dotýkají mnohem více než dřív.


 

JANA:

Tak co? Jaké to bylo? Co jste tam dělali? Jak bylo v Dánsku? Líbilo se ti tam? To jsou otázky, které na mě chrlili přátelé, rodiče, známí, sousedé i místní vesnické drbny po mém návratu z YES UWC Short Course. Já vždycky odpovídala něco ve stylu „Jo, bylo to úplně úžasné!“, „Užila jsem si to na sto procent!“, „Byla to taková letní škola, pro studenty z různých zemí“. Proč je tak těžké odpovědět na tyhle obyčejné otázky? Jak jsem za těch 14 dní strávených na ostrově Læsø zjistila, je to něco, co jsme si pracovně nazvali ‚UWC spirit‘. Ono vlastně nelze slovy až tak dobře popsat co se za těch 14 dní událo, ale zapůsobilo to na mě tak silně, že jsem poslední dny kurzu strávila brečící v objetí ostatních účastníků. Nesnáším loučení! Celých těch 14 dní kdy jsem byla po boku studentů ze všech koutů Evropy zapálených do všech aktivit, které jsme na kurzu prováděli od seriózních debat a přednášek s odborníky o globálních problémech, udržitelnosti světa až po večerní zpívání ABBY, koupání v moři, spontánních masáží a lovení medúz bylo tak silných a inspirujících, že mi ukázaly jakýsi směr, kterým bych se měla vydat a také komunitu lidí, na kterou už nikdy nezapomenu. Možná proto i teď, po měsíci, co jsme se všichni loučili (ne na dlouho!) mám skoro každý večer Skype hovor s někým z kurzu. Dodám jen, že už brzy se chystám navštívit část účastníků, protože po zkušenosti s YES mi to přijde normální, Evropa se pro mě neskutečně zmenšila. Děkuji tedy všem, že jsem se mohla zúčastnit, potkat přátele na celý život, získat nové obzory a motivaci do vlastních projektů! #YES2015DKforever !

LPC UWC Hongkong 2005-2007, Brown '12, nyní studuje a pracuje v Praze.