Míša Vebrová

První měsíc na United World College of South East Asia se mi ve vzpomínkách rozpouští v nepřestávajícím tropickém dešti, ale několik scén se mi přece jen vybavuje: obrovské fronty uniformovaných asijských dětí kupujících si suši v naší špičkové jídelně, mé zaražené mlčení během brilantních diskusí spolužáků na hodinách filosofie, úctyhodné černé mrakodrapy a naddimenzované stromy s placatou korunou za oknem taxíku, nekonečné noci nad domácími úkoly. Teprve později jsem si uvědomila, že většina toho, co mě na začátku tak děsilo, byly vlastně projevy největší přednosti mé školy, a snad i Singapuru: všudypřítomné profesionality, důkladnosti. Žáci chodili do hodin dokonale připravení, taneční vystoupení byla vždy perfektně nacvičená, čínský černý čaj mi nikdy nenaservírovali slabý. Způsob odpovědí vyžadovaný testy z matematiky či designu (ano, i takový předmět existuje) tříbil mé přemýšlení; intelektuální podněty od učitelů, ale i spolužáků byly neméně cenné. Poznala jsem opravdu zevrubně desítky kultur, ať už skrze filmy, hostiny, tance, politické diskuse, písně, knihy, hry, nesčetné prezentace, dlouhé noční rozhovory na střeše tělocvičny či cesty po jihovýchodní Asii. .

Dva roky jsem žila ve světě, kde nikdo nemá důvod spojovat idealismus s naivitou. Unikátní systém více než 60 „global concerns“ – studentských skupinek, které významně podporují vybrané projekty v méně rozvinutých koutech Asie – na UWCSEA prostupuje téměř veškerou mimoakademickou činnost. Ať už studenti organizují pěveckou soutěž nebo napečou cookies a prodávají je na sportovním utkání, mají na srdci svůj projekt, kterému pošlou výtěžek. Úkol měnit svět k lepšímu se na UWCSEA bere zodpovědně – a s naprostou samozřejmostí. Tato mikrokultura mě poznamenala natolik, že jsem neviděla jinou možnost než si o rok odložit nástup na vysokou školu a oddat se dobrovolnické práci. Práci, která mi umožní uplatnit své schopnosti při pomáhání lidem a za odměnu mě kulturně a zkušenostně obohatí. Podstoupila jsem pedagogický kurz a z dlouhého seznamu neziskových organizací po celé Asii, s nimiž UWCSEA spolupracuje, jsem si vybrala vzdělávací projekt Akshara. Od listopadu 2011 tedy bydlím v západní Indii, shodou okolností v areálu Mahindra United World College of India, odkud každé ráno scházím do vesničky v údolí učit angličtinu.

Michaela Vebrová (UWCSEA 2009-2011) za všechno ve svém životě vděčí svému vzdělání. Po pěti letech na pokrokové Svobodné chebské škole a dalších dvou na státním Gymnáziu Cheb se vydala na internátní školu Open Gate v Babicích u Prahy. Tam se za podpory nadace Kellner Family Foundation vzdělávala až do sexty. Následně získala stipendium na United World College of South East Asia v Singapuru, kde složila mezinárodní maturitu. Po ročním přerušení studia, během něhož se věnuje dobrovolnictví v indické Maharaštře, zamíří na Colgate University ve státě New Yorku.

Katka Dvořáková

Na UWC jsem odjížděla jako první Češka, devět měsíců po sametové revoluci, v srpnu 1990. O možnosti studovat v zahraničí, a to dokonce ve Spojených státech, se mi jako gymnazistce žijící v totalitní zemi ani nesnilo. Mou hlavní motivací tehdy bylo to, co v současnosti slýcháme velmi neradi při výběrovém řízení – „naučit se dobře anglicky“. V té době jsem neměla, a snad ani nemohla mít žádné povědomí o ideálech, na kterých je vystavěna myšlenka UWC, přesto mi pak ve skutečnosti byly velmi blízké. Dvouletá zkušenost mi především přinesla – a nebojím se to říct tak jednoznačně – zásadní proměnu ve vnímání sebe sama i okolního světa.

Tu angličtinu jsem se taky naučila, po návratu domů jsem ji vystudovala na FF UK a celou řadu let ji vyučovala v různých školách a kurzech. Teď pracuji jako odborná asistentka na katedře anglistiky Pedagogické fakulty JU v Českých Budějovicích a pomáhám připravovat budoucí učitele angličtiny. Mnoho mých spolužáků z UWC naplňuje poslání své školy ve významných mezinárodních institucích a doslova a do písmene mění svět – řeší otázky udržitelného rozvoje, pracují v dobrovolnických organizacích,… . Přestože jsem vždycky moc ráda cestovala a život v cizí zemi mě naplňoval štěstím, nakonec mě osud zavál na jih Čech, kde mám teď rodinu a zázemí. Žiju hodně nemezinárodně, ale vnímám velmi zřetelně, že tady je mé místo a tady mám do života vnést něco z toho, co jsem se naučila na UWC. Cítím veliký vděk za příležitost na UWC studovat a snažím se ho projevovat nejen přispíváním na stipendia dalších českých studentů, ale i angažováním se v jiných projektech podporujících vzdělávání. Tím nejdůležitějším je momentálně práce v místním občanském sdružení, které usiluje o založení základní školy pracující na principech waldorfské pedagogiky v jihočeské metropoli.

Ondra Medek

Možná to zní trochu divně, ale když se na svoji UWC zkušenost dívám z dnešní perspektivy, tak mi to připadá, jako by to všechno co jsem zažil ani nebylo reálné, jako by to byla pohádka. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že před těma několika lety vybralo české National Comittee jednoho průměrného studenta z průměrného brněnského gymnázia a umožnilo mu tak strávit dva roky života na středověkém hradě někde mezi zelenými pastvinami velšského pobřeží. Ten kluk si to místo zamiloval, potkal tam lidi z celého světa, zažil skvělé chvíle a pochopil, že každý člověk se svýmí osobními a kulturními odlišnostmi touží po jedné věci: porozumět světu a lidem kolem sebe. Zažil jsem ale taky težší chvilky, díky kterým jsem si uvědomil, že něčemu a někomu prostě nikdy neporozumím. Navíc doteď vlastně ani pořádně nechápu proč jsem se po téhle neuvěřitelné zkušenosti rozhodl vrátil domů, do svého rodného města a studovat tam na vysoké škole místo toho, abych šel někam do zahraničí a studoval prestižní univerzitu. Jsem si ale jistý tím, že za ty dva roky na Atlatic College jsem neskutečně vděčný a nelituji jich, stejně jako nelituji toho, že jsem zase zpátky doma. Celé to kouzlo spočívá v jednoduché věci: na UWC přivést kus svého domova a domů zase přivést kus UWC.

Ondřej Medek (nar. 1988, AC 2006-2008) je student Pedagogiky na Filozofické fakultě Masarykovy Univerzity v Brně. Tento rok připravuje bakalářskou práci, ve které se chce věnovat vzdělávacímu systému Kurta Hahna, zakladatele škol UWC. Ve volném čase se věnuje amatérskému divadlu a je členem souboru „Divadla na dlani“. Zajímá ho komunální politika a je členem politické strany KDU-ČSL.

Waltraud Drkulová

Z malého města Domažlice jsem se díky UWC ocitla v Mostaru, v Bosně a Hercegovině. Toto město je proslaveno svým rozdělením na křesťanskou a muslimskou stranu, což je stálou připomínkou války, která skončila v roce 1995.

V Čechách mi lidi často připomínají svou naději, že se ze školy vrátím se všemi končetinami. Toto je však poněkud směšné, protože Mostar není o nic více nebezpečnější než jakékoli jiné místo v Čechách, pokud se držíte mimo míst výrazně označených: PAZI MINE.

Za týden se vydávám do Kosova. Toto je jen takový malý pohled, že student UWC v Mostaru se velice často stává svědkem historických událostí. Po dva roky jsme byli součástí historie, součástí skrytého boje za sjednocení Srbů, Chorvatů a Bosňáků, kteří si mezi sebou stále zachovávají válečnou nevrlost. Je naprosto neuvěřitelné, kolik nenávisti může být již mezi malými prvňáčky.

Pracuji pro nevládní organizaci Community Foundation Mostar, která je určená k identifikaci potřeb komunity a k naplánování projektů, které tyto potřeby komunity uspokojí. Dále pracuji v romské komunitě s dětmi, jejichž situace je značně odlišná od situace Romů v Čechách. Tito lidé jsou naprosto vytrženi z kontextu státu a stávají se tak žebrajícími vyvrheli společnosti.

Jsem v druhém ročníku UWC v Mostaru a když mi bude dopřáno, tak se vydám někam studovat dále.

Dan Soukup

Studium na Atlantic College byla moje velká cesta za zkušenou. Nejdůležitější pro mě bylo, že jsem se z ní vrátil – že jsem na vysokou školu nakonec nešel do Ameriky, ale do Prahy. A potom už všechno navenek probíhalo, skoro jako by těch dvou let v mém životě nebylo. Jenomže – kdo ví? AC mě možná přivedla k většímu zájmu o svět, o politiku, o ekologii, o náboženství, k potěšení z kulturní různorodosti, k citlivějšímu porozumění literatuře a hudbě a k mnoha dalším věcem. Snad jsem i já tu a tam něčím přispěl lidem, které jsem ve Walesu potkával. Najisto ale nic z toho nevím. Nicméně jedno přetrvává určitě: vděčnost.

Daniel Soukup (nar. 1976, AC 1993–1995) je literární vědec a překladatel. Vystudoval anglistiku a germanistiku na Filozofické fakultě UK, v současnosti tamtéž postgraduálně studuje českou literaturu. Od roku 2002 vyučuje na Literární akademii (Soukromé VŠ J. Škvoreckého), od roku 2005 vede na LA zahraniční oddělení. Spolurediguje literární revue Rukopis. V roce 2007 vydal v nakladatelství Host básnickou sbírku Výhled do skály, v roce 2008 mu má v nakladatelství Opus vyjít překladový výbor z amerického básníka Wallace Stevense. Hlásí se k římskokatolické církvi a je členem Strany zelených. Žije v Praze se ženou a dvěma dětmi.

Anna Kšírová

Nikdy nezapomenu na první nával těžkého horkého vlhkého vzduchu, do kterého jsem se propadla po prvním (a každém dalším) přistání v Bombaji. Sama, ztracená, sedmnáctiletá, vyplašená a proklínající se za ten strašný nápad ucházet se o stipendium UWC. Dnes mi nezbývá, než pokorně děkovat za tu zkušenost. Ač nebyla vždy jednoduchá (růst bolí, říkávala moje krajanka Saša), rozšířila mi obzory, naučila mě nevzdávat se. Život v Indii byl sám o sobě velkou školou, o to větší, že mě zastihl v mém nejcitlivějším období. Vzdělání, kterého se nám na MUWCI dostalo, do mě sice nenahustilo obrovská kvanta vědomostí, ale naučilo mě pracovat s informacemi, což dnes při studiu medicíny, které mě vede především ke konzumaci informací, beru jako velkou výhodu.

Za nejdůležitější ale nakonec stejně považuju to, jak zkušenost na UWC ovlivnila mou osobnost. Neudělala ze mě nového člověka, ale umožnila mi vyrůst.