Jeden den na UWC v Hongkongu

15750391_1257062921052952_1270016707_n

Studium na Li Po Chun UWC v Hongkongu by se dalo docela dobře ilustrovat i na jediném dni. Například dnes – vstanu stále unavená po včerejším pochodování v Hong Kong Pride Parade a plná zážitků z kulturního večera Asia-Pacific, kde jsme mimo jiné měli možnost vidět, jak naši spolužáci předvádí korejské drama nebo maorský tanec Haka, a jíst jeden tchajwanský desert za druhým. Po snídani chvíli pracuji na svých reflexích shrnující vše, co jsem dělala ve svých mimoškolních aktivitách – volejbalu a monitorování korálů. V posledně jmenovaném patřím do týmu, který se potápí v Hongkongu a sbírá data týkající se druhů ryb, bezobratlých mořských živočichů a stavu korálů. A ač se to dá shrnout v jedné větě, stále se tak úplně nedá popsat hodnota, kterou pro mě tato aktivita představuje – nejenom si člověk uvědomí krásu podmořského života, když se na Filipínách, kam jsme jeli v únoru, ocitne na dva metry od mořského hada, ale také si uvědomí smutnou realitu korálů, kteří jsou (především ve znečištěném Hongkongu) vystaveni (ano, oni, ne ony, koráli jsou zvířata, na což se často zapomíná) blednutí, poničení či snědení živočichy, kteří se rozmnožili neudržitelným rybolovem. Po ohlédnutí se za pár posledními měsíci v těchto aktivitách chvíli pracuji na své prezentaci na angličtinu-jazyk a literaturu, která analyzuje satirické video týkající se tématu policejní brutality a etnického profilování v USA, což vlastně docela dobře nastiňuje typy témat, kterými se v angličtině zabýváme. Krátce na to začnu se svými dvěma kamarádkami plánovat dnešní první adventní večer na kampusu, kde kromě zapálení první svíčky budeme sdílet nejenom vánoční tradice, ale i tradice z různých zimních oslav z celého světa, okořeněné jezením izraelských palačinek.

A takhle nějak UWC vypadá- je plné akce, je multikulturní, vzrušující, plné výzev a naprosto úžasně unavující. A to stále. Zároveň to ale má i své nevýhody- zatímco píši tento článek, neustále nervózně tikám pohledem k hodinám na stole, protože mám zhruba pět minut ho dopsat, než zase někam musím běžet. Když obdržím zprávu, jestli bych se mohla podělit o své zážitky formou napsání blogového článku, mírně znervózním, protože je to více než rok a půl, co jsem naposledy napsala článek či cokoli delšího a formálního v češtině. Po každém skypování s rodinou se těším více a více na moment, kdy je zase sevřu v náručí, a po každé debatě, kdy je jakákoliv má vlastnost připisována všem deseti a půl milionům lidí, kteří se mnou sdílejí zemi, si přeji, abych zase byla mezi lidmi, kteří rozumí, že věci, které dělám, dělám proto, že jsem to já, a ne jako projev své národní identity.

Ale přes všechny výhody či nevýhody, radostné momenty či stýskání, UWC je stále něčím, co mě v mém životě zatím ovlivnilo nejvíce (a to v pozitivním slova smyslu). Však je také nemožné, aby to všechno- lidé z různých koutů světa a s různými náhledy na život, UWC mise a IB vzdělávací systém, vášnivé debaty i o něčem tak malém jako chuti sladkých brambor, které zde studenti mívají dennodenně, a ocenění malých i velkých věcí doma i zde- nenechalo žádnou stopu na tom, jaký jsem jako člověk. A tudíž jsem UWC neskutečně vděčná nejenom za tu možnost strávit dva úžasné roky v Hongkongu a získat sebevědomí na budoucí přihlášení se na zahraniční univerzity, ale hlavně za to neskutečné myšlenkové a osobnostní obohacení.

Studentka na LPC UWC v Hongkongu (2015 - 2017)